Děkuji za slovo, paní místopředsedkyně. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, já zde zopakuji možná některé věci, které už tady padly, včetně tedy těch poděkování, ale považuji za důležité zmínit znovu a podtrhnout.

K naplnění současné definice znásilnění je dnes potřeba donucení násilím, pohrůžkou násilí nebo zneužití bezbrannosti. A taková definice v podstatě reflektuje skoro výlučně jenom situace, které jsou založené na stereotypní představě o tom, jak takové znásilnění probíhá, a proto není dostatečná. Konkrétně si nejčastěji pod znásilněním stále mnoho lidí představuje, že oběť přepadne někdo cizí někde v temné uličce a násilím ji donutí k sexu, zatímco ona se tomu bušící pěstmi nebo kopající hlava nehlava brání. A takové situace se sice stávají, ale zdaleka ne tak často, jak bychom si mohli myslet. Taková definice pak nepokrývá velkou řadu situací, například situace, když se oběť nebrání, protože je paralyzovaná strachem. Takové případy se dějí až v 70 %. Dokonce za trestný čin znásilnění není dnes považovaná ani situace, kdy oběť jasně vysloví svůj nesouhlas verbálně, ale fyzicky se neodvažuje bránit, a pachatel i přes tento nesouhlas pokračuje. V současné definici sexuálních trestných činů není také dostatečně reflektováno to vztahové násilí. Takové oběti se často nebrání ne proto, že nemohou, ale protože ví, že to stejně nemá cenu, protože jim obrana v minulosti nepomohla, případně jejich situaci ještě zhoršila.

My se ale jako společnost vyvíjíme a tímto vývojem také prochází naše vnímání, co za znásilnění považujeme. To se pak odráží i v trestním zákoníku. Zmiňovala to přede mnou paní zpravodajka a já zkusím jít v minulosti ještě dál. Ještě v polovině minulého století totiž nebylo považováno za trestné, pokud ke znásilnění došlo mezi manželi. A teprve od roku 2001 považujeme za trestné, pokud znásilní žena muže. Právě proto je potřeba, abychom s dalším poznáním do trestního zákoníku reflektovali to, co na základě dat a odborných stanovisek víme dnes, a sice že velká část obětí, i přestože mají velký strach o svůj život, se při znásilnění fyzicky nebrání, prostě zamrznou, nejsou schopny se vůbec pohnout, což je naprosto přirozená reakce těla na ohrožení.

Proto moc děkuji za to, že Ministerstvo spravedlnosti tyto situace do nové definice trestných činů zahrnulo. Stejně tak jsem velmi ráda, že dnes tímto tady jako zákonodárci říkáme celé společnosti, že pokud někdo řekne, že sex nechce, tak to musí být respektováno, jinak je to trestný čin.

Je totiž opravdu velmi bolestné číst ty rozsudky, kde se píše, že soud nemá pochybnosti o tom, že pohlavní styk mezi poškozenou a obžalovaným nebyl dobrovolný, ale nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu znásilnění. Já proto děkuji za to, že toto tady dnes napravujeme. A děkuji všem kolegyním a kolegům, ať už z opozice nebo z koalice, i panu ministrovi, že tady od začátku byla vůle se tady o tom bavit a že jsme nakonec našli takové znění, na kterém je široká shoda. Já totiž věřím tomu, že tím, že jsme tu dva roky tu debatu vedli a diskutovali jsme, ať už za zavřenými dveřmi, tak i v různých veřejných debatách, tak i tím pomáháme formovat celou debatu o sexuálním násilí ve veřejném prostoru a dáváme veřejnosti vědět, že nám na ochraně obětí záleží.

Také to celkově pomáhá vymýcení těch stereotypů, které právě kolem sexuálních trestných činů stále kolují. Například se stále snižuje počet lidí v České republice, kteří věří, že za znásilnění si oběť může sama. Tady podotýkám, že na vině je vždycky jenom pachatel, nehledě na to, co má oběť na sobě, nehledě na to, kolik toho vypila nebo vypil. A jsem velmi vděčná za to, že to vnímá stále čím dál víc lidí. Proto ještě jednou děkuji za tu příkladnou spolupráci napříč politickým spektrem, která tu myslím úplně nemá obdoby a těším se na další diskusi, ať už ve výborech, na plénu, nebo i v dalších debatách. Děkuji.