Španělský model veřejnoprávního vysílání. V čem se může Česko inspirovat?

V Česku dlouhodobě probíhá diskuze o veřejnoprávních médiích a jejich roli v občanské společnosti. Nezávislost, vyváženost, objektivita, ale také dlouhodobé financování patří mezi nejčastěji skloňované pojmy. Univerzálně správný recept neexistuje, inspiraci ale můžeme hledat v zahraničí. Nedávno jsme se proto společně s poslanci z mediálního výboru vydali na služební cestu do Španělska. Přivezli jsme si spoustu cenných informací a podnětů a rád se s Vámi o ně podělím.

Pracovní cesty se zúčastnili zástupci jak koalice, tak i opozice. Výpravu vedla předsedkyně výboru Milada Voborská, dále se společně se mnou zúčastnili kolegové Jan Lacina a Stanislav Berkovec. Možná si říkáte, proč jsme zvolili právě Španělsko. Důvodem je skutečnost, že Španělé mají dlouhé zkušenosti s veřejnoprávním vysíláním i s přechodem k demokracii. Kromě toho se jim povedlo zajímavě skloubit požadavky na národní identitu s tím, co si přejí jednotlivé španělské země a menšiny.

Jsem rád, že jsme měli možnost navštívit nejznámější španělský deník El País. Podobně jako v Česku, i zde vydavatelé čelí klesajícímu počtu předplatitelů. S tímto problémem se média potýkají po celém světě. Španělsko ale na rozdíl od Česka podporuje média nižší sazbou DPH. Česká vláda v tomto ohledu plánuje udělat pravý opak a chce sazbu DPH zvýšit. Z mého pohledu to je ale špatně! Média jsou strážci demokracie a měli bychom je naopak podporovat!

Zajištění dlouhodobého financování veřejnoprávních médií je v Česku velkým tématem. Ve Španělsku jsme navštívili tamní veřejnoprávní korporaci RTVE. Španělé mají jiný systém. Zatímco Česká televize i Český rozhlas jsou samostatnými subjekty, ve Španělsku je rozhlas i televize součástí jedné instituce (podobně jako například v Anglii nebo na Slovensku).

Odsud si odnáším zásadní postřeh. Financování veřejnoprávních médií je zajištěno smíšeným modelem, kombinací daní od telekomunikačních společností a částí daní vybraných státem. Tento model umožňuje dlouhodobě pevně stanovené financování, což neohrožuje nezávislost médií.

Dalším zajímavým poznatkem je způsob řešení mediálních záležitostí. Ačkoliv španělský parlament má stejně jako my dvě komory – Kongres poslanců a Senát a mediální témata řeší smíšená komise obou komor. Tento ústavně zakotvený orgán umožňuje efektivní dohled nad veřejnoprávními médii i v době, kdy je parlament rozpuštěn a čeká se na nové volby, jako to bylo právě během naší. Zde bychom se klidně mohli inspirovat, protože – při vší úctě – naše komise pro sdělovací prostředky v senátu příliš pravomocí a reálných výsledků nemá.

Pokud sledujete moji práci, určitě víte, že se zabývám železnicí a usiluji o výstavbu vysokorychlostních tratí v Česku. Jsem proto rád, že se součástí programu byla také cesta z Madridu do Barcelony vysokorychlostním vlakem. Schválně, tipněte si, jak dlouho nám trvalo překonat více než 600 km mezi těmito metropolemi? Tušíte? Správně, byly to pouhé dvě hodiny! Zajímavostí u španělských vysokorychlostních vlaků je, že běžně dosahují rychlosti 300 km/h i v tunelech. U nás je něco takového zatím problém a v současnosti testujeme pouze 200 km/h.

Vysokorychlostní vlaky se ve Španělsku těší ohromné popularitě a navzdory vyšší ceně v porovnání s „obyčejným vlakem“ je o ně velký zájem. Například spoje v trase Madrid – Barcelona jsou prakticky vždy vyprodané. Ze Španělska jsem si odvezl také osobní kontakty na dopravce RENFE i na správce železniční infrastruktury ADIF. Rád je na jaře příštího pozvu na Železniční konferenci do Pardubic