Vyjádření současných stávajících ministrů za sociální demokracii jsou více, než opatrná, tzv. „pučisté“ prozatím mlčí. Na „Hradní“ slova se napjatě čeká, prezident Zeman však má v tuto chvíli v rukou veškeré případné trumfy o rozhodnutí osudu svém i ostatních dalších.Dalších lidí, kteří jsou mu něčím zavázáni, nějakým způsobem blízcí, ale i těch, kteří jej v minulosti podrazili, a kterým se chce ve své pýše mstít.

Také těch, kteří jej dlouhodobě kritizují a dávají mu najevo nepokrytě svoji nelibost.

Co je však nejdůležitější, Zeman má v rukou nyní moc rozhodnout o příštím složení následující vlády a o osudech občanů České republiky. Takových, kteří mu dali, či nedali hlas v posledních prezidentských volbách.

Svojí kritikou premiéra Sobotky si dokázal Zeman získat spoustu příznivců, zajistit si popularitu těch, co premiéra Sobotku neměli a nemají příliš v lásce. Otázkou je, zda samotný prezident Zeman, se nezpronevěřil svým původním ideálům, pro které jej řada občanů v přímé volbě volila. Zda se nestal jen nástrojem své vlastní posedlosti mocí, pomstychtivosti a něčeho, co jeho oponenti nazývají s láskou „stařeckou demencí“.

Premiér Sobotka, podle jeho kritiků, nedokáže naplnit sociálnědemokratický program současné vlády, do které přizval koaliční partnery – Hnutí AN0 2011 a KDU – ČSL. Dokázal však sociálnědemokratické ideály zajistit prezident Zeman, když právě on, v dobách svého předsednictví v ČSSD uzavřel v dobách blahé paměti tzv. „opoziční smlouvu“ s ODS, reprezentované Václavem Klausem?

Smlouva zaručila podporu menšinové vládě Miloše Zemana po celé funkční období 1998–2002. Smlouva byla doplněna tzv. Tolerančním patentem z 26. 1. 2000, který umožnil dohodu nad přijímáním státního rozpočtu a vyústil ve změnu volebního systému do Poslanecké sněmovny.

Od té doby se ČSSD stále více v očích široké veřejnosti zpronevěřuje svým voličům, dnešní rozhodnutí premiéra Sobotky o demisi celé vlády, je toho zřejmým důkazem. Vláda, kterou sociální demokracie v lednu 2014 sestavila, mohla být považována z hlediska levicově smýšlejících voličů za úspěšnou. Proč tomu tak není, to jest otázkou, na kterou dnešním krokem, patrně nedokáže uspokojivě zareagovat ani sám dosluhující premiér České republiky.

Místo toho, aby dokázal s podporou Ústavy ČR odvolat ministra financí Andreje Babiše (Hnutí ANO 2011) z vlády, doslova podrazil i „své“ sociálnědemokratické ministry, čímž shodil ze stolu výsledky jejich dosavadní práce, ale i práce celé „své“ vlády, kromě toho, na koho původně ve svých projevech dramaticky útočil, tedy ministra financí.

Rezignace Sobotkova kabinetu tak má jeden pozoruhodný a téměř filmový efekt: „Kdo bude tím vyvoleným?“

Topení se navzájem, prvoplánovitá kampaň současné dosluhující koalice, smích z Hradu a od „třetích stran“ jistě pozornému divákovi nemůže uniknout.

Ovšem i ten nejpozornější volič – divák si položí logický dotaz následujícího znění: „Co bude dál?“

V této situaci by se měl prezident České republiky Miloš Zeman jasně a co nejrychleji vyjádřit o tom, co je jeho prioritou.

Zda jím (Zemanem) deklarovaná perspektiva a prosperita České republiky, nebo jeho osobní zášť vůči stávající padající vládě, respektive jejímu premiérovi. Nad tím by se měl současný prezident Zeman minimálně zamyslet. Již jednou jej jeho vlastní strana "podrazila". To, jak o svém dalším osudu rozhodne, je čistě v jeho rukou.