Bohužel bylo značné množství dobrých důvodů, proč jednání o odchodu a budoucích vztazích mezi Velku Británií a Evropskou unií sledovat. Jedním z nich byl fakt, že jelikož má Česká republika s ostrovem dlouhodobě silné obchodní vztahy, byla dohoda mezi oběma subjekty i v našem zájmu. 

Jsem proto velmi ráda, že finální dohoda o budoucnosti vztahů mezi EU a Velkou Británií spatřila na Štědrý den světlo světa. Obávala jsem se totiž naprosté ztráty důvěry mezi oběma stranami a mimořádně negativních dopadů na ekonomiku a životy občanů. Dlouhodobě jsem považovala za velmi žádoucí, aby brexit probíhal podle dohody, jelikož pouze tak bylo možné udržet mír na Irském ostrově, ochránit práva občanů EU ve Velké Británii, ochránit české podniky, aby ze dne na den nepřišly o důležitého partnera nebo k zachování přátelských vazeb mezi oběma subjekty, což je vhodné už z toho důvodu, že Velká Británie je stálým členem Rady bezpečnosti OSN.

Brexit bude všechny (zejména ekonomicky) bolet, ale s dohodou o něco méně. V této souvislosti stojí za to připomenout, že Velká Británie je pro český export pátým největším odbytištěm. Nejmenší změnou od 1.1.2021 je, že dohoda zavádí nulová cla a kvóty na veškeré zboží a produkty. Naopak jednou z největších je, že končí volný pohyb služeb. Mimořádně dobrou zprávou je, že dohoda zajišťuje ochranu práv občanů zemí EU dočasně žijících nebo pracujících v Spojeném království, což velmi vítám, i když nesu nelibě, že se ztíží dlouhodobé pobyty a i na ty krátkodobé bude třeba pas. V tuto chvíli je tedy jasné, že se Velká Británie bude Evropské unii vzdalovat, což je sice očividnou podstatou brexitu, ale bude se vzdalovat do určité míry méně, než jak si mnozí mysleli. 

Od zastánců různých dalších -exitů velmi často slýchám, že EU byla na Velkou Británii během vyjednávání příliš tvrdá. K tomu mám pouze několik poznámek. Zaprvé se primárně domnívám, že britské vyjednávání bylo naprosto neefektivní, jelikož Londýn (přesněji řečeno Konzervativní strana) roky nevěděl, co vlastně chce, takže se podkopávali jejich vyjednávači sami. Zadruhé považuji za logické, že jednání byla tvrdá a nerovnoměrná, jelikož EU bojovala za zájmy 27 členských států (446 milionů obyvatel) a Velká Británie reprezentovala jeden, ještě ke všemu relativně nesourodý, celek se 66 miliony obyvatel. Považuji za nutné zdůraznit, že EU samozřejmě v tomto kontextu bojovala i za zájmy České republiky, jelikož např. zavedení cel by bylo pro český automobilový průmysl, který vyváží do Velké Británie produkty v hodnotě asi 60 miliard korun, velmi problematické.