Tyto dekrety vydávané v době končící II. světové války a krátce po ní byly dodatečně schváleny Prozatímním národním shromážděním v březnu 1946 ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. Mají tak sílu ústavních zákonů. Ve sbírce zákonů bylo publikováno 98 dekretů prezidenta. Většina jich byla vydána v exilu. V exilu proto, že na našem území byla v té době OKUPACE. Okupace nacistickým Německem. Okupace, která stála v letech 1939-1945 životy 360 tisíc obyvatel československého státu. Okupace, která umožňovala nacistům rozhodovat o životě a smrti obyvatel dočasně porobeného státu. Okupace, která umožnila drancovat suroviny (uhlí, dřevo, nerosty). Za okupace posílalo Německo naše občany na nucené práce.

Ti, kdo hovoří o Benešových dekretech jako o vyhaslých, chtějí, aby se zapomnělo na to, co jim předcházelo. Aby se příčina, rozpoutání II. světové války, považovala za následek. Aby ti, kdo mají na svědomí rozpoutání největší tragédie v dějinách lidstva, z toho nyní vycházeli jako oběti. Ostatně pomohl jim v tom Evropský parlament ve svou rezolucí O významu společné paměti pro budoucnost Evropy. Je ostudné, že jsem proti němu z českých europoslanců hlasovala jako jediná.

V dekretech prezidenta Edvarda Beneše se znárodnily některé průmyslové podniky, pojišťovny, banky. A co asi na nich někomu vadí nejvíc, je konfiskace majetku etnickým Němcům a Maďarům, kolaborantům a zrádcům. A pokud někdo rozporuje oprávněnost odsunu Němců, měl by si připomenout, že šlo o rozhodnutí uskutečněné na Postupimské konferenci vítěznými mocnostmi - Sovětským svazem, Spojenými státy a Spojeným královstvím.