Ostatně ekonomická krize minulého desetiletí ukázala, že jí byly schopny mnohem lépe čelit firmy a společnosti, které měly vlastnickou strukturu, v níž byli zapojeni přímo zaměstnanci. Třeba formou družstevního vlastnictví. Má to i svou jednoduchou logiku: zaměstnanec má pak mnohem větší sounáležitost s osudem „svého“ podniku. V době konjuktury totiž bezprostředně ve své peněžence pocítí, že se firmě daří, naopak v době hospodářského poklesu je schopen nést spolu s podnikem jeho následky.

 S nápadem, jak zapojit do chodu firem mnohem větší početl občanů, přišli nyní labouristé ve Velké Británii na svém sjezdu v Liveropoolu. Jádrem návrhu je převod až 10 % akcií podniku do zaměstnaneckého fondu, z něhož by zaměstnanci čerpali dividendy do určité výše (asi 14 tis. Kč) a zbytek by směřoval do státního rozpočtu na sociální služby. Opatření by se mělo týkat hlavně velkých společností s více než 250 zaměstnanci. Od toho si labouristé slibují nejen zvýšení produktivity práce, ale též zamezení dalšímu rozevírání nůžek, neboť doposud obrovské zisky zůstávají obvykle v rukou velmi úzké skupiny lidí. 

K debatám o zkracování pracovní doby by podle mého soudu měla patřit i debata nad tím, že klasická struktura podnikatelského prostředí je překonaná. Respektive funguje to tak, že dokud se společnostem daří, plynou nemalé zisky několika málo majitelům těchto firem. Pokud přijde krize a problémy, tak se na stát rády banky i velké společnosti obracejí. Po státu, po němž chtěly, aby se do jejich podnikání vůbec nemíchal, najednou chtějí, aby sanoval jejich finanční problémy, což opět dokazuje poslední krize. Využívají při tom svého postavení „to big to fail“ (příliš velké/důležité, než abychom je mohli nechat zkrachovat) a na hašení problémů se pak vynakládají nemalé finanční prostředky daňových poplatníků.