Vážená paní senátorko/vážený pane senátore,
Vážená paní poslankyně/vážený pane poslanče,

obracíme se na Vás ve věci, která Vás pravděpodobně překvapí, a řada z Vás ji nepochybně bude považovat za marginální, nedůležitou a bude se domnívat, že má na starosti řadu důležitějších věcí. Je skutečně pravdou, že jde o věc, která již čeká více než sto let, a je nepochybné, že ještě nějakou dobu ještě počkat může. Zároveň jsme si však vědomi toho, že nepochybně vždycky budou na pořadu dne jiná aktuálnější témata, a tato doba je stejně vhodná jako kterákoliv jiná. Tato věc je přitom velmi jednoduchá, obnášela by zrušení zákona, jenž obsahuje de facto již jen jeden jediný paragraf. Zároveň by tento krok žádným způsobem nezatěžoval náš stát, jeho symbolický krok by však byl obrovský.

Dne 12. listopadu 2023 zemřel J. J. Karel VII. kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, okněžněný hrabě ze Sulzu a lankrabě klettgavský, všeobecně znám jako Karel Schwarzenberg. Po jeho smrti byla vydána řada nekrologů, článků, komentářů, z nichž v řadě se o něm jako o knížeti otevřeně mluví. Používání šlechtických titulů je zcela běžné i ve veřejnoprávní České televizi, kde např. v pořadu Modrá krev byl téměř u všech vystupujících příslušníků šlechtických rodin uveden jejich celý titul.

Atmosféra po smrti knížete ze Schwarzenbergu pouze zvýraznila dlouhodobý jev v naší společnosti, kterým je užívání šlechtických titulů, byť třeba v hovorové variantě, např. „pan hrabě“, a to navzdory tomu, že jejich užívání je stále formálně zakázáno. Stále je v účinnosti zákon č. 61/1918 Sb., jenž ve svém § 1 říká, že „Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují…“; v odstavci druhém, že „Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem, vyznačujícím šlechtictví.“ Tuto situaci považujeme dlouhodobě za neudržitelnou.

Především je zjevné, že převažující většina naší populace považuje existenci šlechtictví za přirozený fakt. Schwarzenbergové, Lobkowiczové, Czerninové, Kinští nebo Šternberkové zkrátka jsou knížata či hrabata, většina českých občanů si to také uvědomuje, a proto jejich tituly též v nějaké formě užívá. S tímto postojem se ztotožňujeme.

Podotýkáme, že institut šlechtictví je a vždy byl odměnou, a zároveň jasným označením těch, kteří se nějakým způsobem zasloužili o blaho státu a prokázali mu služby. V případě dědičné aristokracie pak titul označuje zásluhy celé rodiny. Čím vyššího šlechtického stupně rodina dosáhla, tím více zásluh státu v běhu dějiny prokázala. Je též logickým, že těmito osobami byli ti, kteří se podíleli na správě veřejných věcí, stejně jako že obsazovali vyšší církevní i velitelské hodnosti. Ostatně dnes už existují průzkumy, které jasně ukazují, že jen samotný fakt, že dva manželé mají vysokou školu rapidně zvyšuje pravděpodobnost, že jejich děti ji též absolvují (tato pravděpodobnost klesá, pakliže má vysokou školu jen jeden rodič, ještě markantněji pakliže ani jeden).

Je třeba též poznamenat, že šlechta nikdy nebyla zcela uzavřenou skupinou. Pakliže se v každém historickém období objevil někdo schopný, byť z nižších vrstev, který prokazoval státu cenné služby, dosti často se mu podařilo šlechtického titulu dosáhnout. Ze středověku můžeme uvést např. Viléma z Nogaretu, ministra Filipa IV. Sličného V 19. století se pak šlechtictví zcela otevřelo, neboť s rozšířením vzdělání se rapidně rozrostly řady veřejně činných osob. Stačí jen jmenovat jména jako Palacký, Rieger, Škoda nebo Dvořák.