Část Nejvyššího soudu jednala zjevně protiústavně, protože povinnost vyhlásit rozsudek veřejně plyne přímo z ústavy a je bezvýjimečná. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, byť se konalo neveřejné jednání či se jednání nekonalo vůbec. Ústavní soud tomuto neústavnímu konání Nejvyššího soudu rozsvítil červenou. V nálezu z 27. 3. 2018, III. Ú/S 2551/16 (ZDE), nevyhlášení rozsudku veřejně označil za porušení ústavního práva.

Ústavní soud uvedl, že na rozdíl od garance veřejného ústního jednání nejsou v případě povinnosti veřejného vyhlášení rozsudku v čl. 96 odst. 2 Ústavy, připouštěny výjimky. Pravidlo veřejného vyhlášení rozsudku je bezvýjimečné a bezpodmínečné. Jde o ústavní imperativ, který platí i pro dovolací řízení u Nejvyššího soudu. V dané věci dokonce Nejvyšší soud jednal úskočně, když ve spise v protokolu uvedl, že byl rozsudek vyhlášen, aniž by však údajné vyhlášení oznámil účastníkům a veřejnosti. Vědom si zmatečnosti takového vyhlášení-nevyhlášení Nejvyšší soud se ve svém vyjádření Ústavnímu soudu tohoto pochybného a zřejmě vůbec neproběhlého vyhlášení nedovolával. Veřejné vyhlášení rozsudku nemůže být podle Ústavního soudu nahrazeno pozdějším zveřejněním rozsudku v databázi Nejvyššího soudu. Veřejné vyhlášení je takové, kdy účastníci řízení, stejně jako veřejnost, jsou o vyhlášení rozsudku předem vyrozuměni.

Není důvod nedodržovat ústavní povinnosti o vyhlášení rozsudků u Nejvyššího soudu, když obdobné vyhlášení nálezů veřejně nečiní problém Ústavnímu soudu. Není nutné, aby při vyhlášení byl celý senát, stačí předseda senátu. Rovněž oznámení vyhlášení účastníkům není problémem, když musí být v dovolacím řízení zastoupeni advokáty, kterým se doručuje do datové schránky.