Spor mezi právními pozitivisty, kteří ctí závaznost platného práva, a právníky jinými, kteří jej chtějí dodržovat jen někdy, je sporem o chápání práva jako předvídatelného, pro všechny stejně platného a politické objednávce nepodléhajícího normativního systému. Právní pozitivismus kritizoval Lenin i Hitler. 

Leninská teorie práva za materiální jádro socialistického práva, kterému bylo vše podřízeno, stavěla marxismus-leninismus, třídní boj a socialistické právní vědomí. Stanovil-li zákon něco, co nevyhovovalo třídnímu boji, bylo povinností leninských právníků v rámci socialistického právního vědomi upřednostnit třídní boj před textem zákonů. Gottwald to vyjádřil slovy, že staré měchy (demokratické zákony) naplní novým vínem (třídní zákonností). Velký obhájce panství materiálního jádra ústavy nad pozitivním právem Pavel Holländer hájil třídní pojetí soudnictví slovy: „Nezávislosť sudcov totiž nemožno chápať ako ich nezávislosť od socialistického štátu ako politickej organizácie vládnúcej robotnickej triedy... ...vo viazanosti sudcov právnym poriadkom a v ich povinnosti vykladať zákony a iné právne predpisy v súlade se socialistickým právnym vedomím sa zračí prvok triednosti.“ (ALEXANDER BRÖSTL, PAVEL HOLLÄNDER: K dialektike vzťahov štátnej vole a práva. Právny obzor 3/1985, s. 260.).

Nacisté se hlásili k přirozenému právu v jeho nacionální variantě, za jeho materiální jádro, kterému byla podřízena aplikace německého práva pocházejícího často z vilémovského císařství, stanovili nacionální socialismus, rasový přístup a za nejvyšší pramen práva prohlásili vůdcovu vůli. Tím byli zbaveni Židé ochrany vlastnictví, aniž by se výslovně změnil občanský zákoník. Pozitivní právo bylo zahnáno do kouta jako překážka tisícileté říše.