Pakliže stát obsadí vojensky cizí území, dochází k okupaci či anexi. Okupace znamená, že stát obsazené území nepřipojí ke svému státu, předpokládá se dočasnost okupace, byť je dlouhodobá. Chce-li stát obsazené území trvale připojit k svému, jde o anexi. Okupaci upravuje haagská Úmluva o zákonech a obyčejích pozemní války z roku 1907, kde je stanovena i působnost okupační mocnosti při zajišťování veřejného pořádku i změně místního práva.

Izrael uplatnil vůči území obsazenému v roce 1967 anexi jen k malému, byť významnému území východního Jeruzaléma, včetně Starého Města, a Golanským výšinám, které připojil ke svému území. Větší území západního břehu Jordánu okupuje. Obdobně v případě obsazení Gazy půjde o okupované území. Izrael nepřijal žádný právní akt, kterým by tato území připojil k svému státu. Je to i proto, že by musel řešit občanství lidí žijících na anektovaném území, přičemž jim nechce udělit izraelské občanství, ale zároveň není schopen dosáhnout jeho odsunu do jiného státu. Izrael i arabské státy shodně považují západní břeh Jordánu za okupované území. Rozdíl je u Jeruzaléma a Golan, jež Izrael anektoval, zatímco arabské státy je považují za okupované.

Okupace a okupační mocnost nejsou sprostá slova, ale mezinárodněprávní pojmy. Okupační mocnosti byly i vítězné mocnosti (USA, Sovětský svaz, Británie, Francie) v Německu po druhé světové válce, protože ani ony neměly zájem o připojení německého území s výjimkou Sovětského svazu v případě Kaliningradské oblasti. Rozdílná byla pozice Polska, které anektovalo německé území východně od řek Nisa a Odra. Okupační mocností byly podle mezinárodního práva USA, když vojensky obsadily Irák a Afghánistán, aniž by měly úmysl je anektovat. Československo považovalo obsazení Čech a Moravy roku 1939 za okupaci, zatímco Němci za anexi. Mezinárodní právo válečné není třeba pro běžný život, ale ministryně obrany by jeho základní pojmy znát měla.

Převzato z profilu politika.