Mají pomoci soudci při jeho rozhodování o osudech lidí tak, aby jeho rozhodnutí odpovídalo skutečnosti (materiální pravdě). Zvláště to platí, když soud vykonává i pečovatelské funkce státu v rámci ochrany zvláště zranitelných osob, především nezletilých dětí. Zde soudce i mimo návrhy účastníků zjišťuje skutkový stav tak, aby odpovídal materiální pravdě, k čemuž mu má znalec dopomoci. Avšak znalec nemá vrchnostenské mocenské postavení, to přísluší jen soudu. Nikdy si nemůže soudní mocenskou autoritu na sebe strhnout, nejedná za soud.

Zvláštním problémem jsou pak spory znalců. Stejně jako se říká o právnících, že sejdou-li se dva, vzniknou nejméně tři právní názory, může to platit i o některých jiných odbornostech. Při znaleckých posudcích z oboru technických je v lecčems situace jednodušší. Jsou-li známé přírodní síly a jevy, měli by např. při počítání pevnosti betonu dospět dva znalci k témuž výsledku. Případná odchylka je zjistitelná jako chyba v metodě či zpracování posudku.

Těžší je to v případech, kdy nejde o obory technické či jiné exaktní posudky. Kdy nejde o matematické, byť složité výpočty, či posouzení známých přírodních jevů. Sem patří posudky v oblasti sporů o dítě i posudky psychologické, neboť zvážit a změřit lidskou duši, vědomí, cítění je těžké, pakliže vůbec možné. O to více je významnější soudce, ale roste i jeho odpovědnost jako pána soudního řízení a ne automatu na podpisy pod rozsudky. Znalec nemá mít vůdčí roli a to zvláště tehdy, jsou-li závěry odborníků rozdílné.