Každá státem vydaná koruna naopak směřuje k těm, kteří dělají něco, o co lidi nemají zájem (protože pokud by měli, tak by to stát přece nemusel financovat).

Pojmy levice a pravice ještě v době relativně nedávné označovaly to, nakolik ten či onen politik či politická strana chce, aby peníze zůstaly u těch, kteří je generují. Pravice zdůrazňovala výhodnost menšího přerozdělování, levice přednosti toho, kdy o penězích rozhodují všichni prostřednictvím svých volených zástupců. Hezky, demokraticky.

Pravice však jako by vymizela. Diskuse už se dnes nevede o tom, kolik se vezme aktivním tvůrcům hodnot, ale na co se jejich peníze utratí. A když scházejí peníze na věci, o které lidi nestojí, tak nikdo nevolá po zastavení oněch činností, diskutuje se už jen o tom, jak by stát přišel k více penězům. Levice zvítězila. Na celé čáře.

Důsledky ekonomické

Je logické, že kdo nakupuje za své pro sebe, zvažuje ideální poměr mezi kvalitou a cenou. Když nakupuje stát, používá cizí peníze ve prospěch cizích lidí, takže je mu lhostejná jak cena, tak kvalita. Pokud tedy politici a úředníci nenakupují pro sebe, to je pak zajímá to nejlepší a cena je jim lhostejná, o čemž se může přesvědčit každý, kdo náhodou vejde na jakékoliv ministerstvo. Výsledkem je tedy to, že každá koruna, kterou utratí stát, je vynaložena neefektivně, pokud ne rovnou zbytečně.

Důsledky společenské

Už jste asi postřehli, že se s lidmi, se kterými si jinak rozumíte, pohádáte, jakmile dojde na politiku. Pokud se tedy neshodnete na jednoduchém konstatování, že veškerá politika stojí za starou belu.

Jakmile se totiž neřeší otázka, kolik stát lidem vezme, ale pouze za co se „společné peníze“ utratí, najednou se z lidí stávají soupeři. Ten chce přidat víc důchodcům, ten chce, aby šlo víc z eráru na fotbal, jiný by zase víc podporoval armádu, další školství, další zase něco jiného… Každý by chtěl, aby stát vydával peníze tak, jak zrovna on si představuje. Každý se cítí být „majitelem“ společných peněz. Každý touží po tom, aby stát oškubal někoho jiného a dal společné prostředky na to, co zrovna on chce.

Kdo za to může?

Nabízí se jednoduchá odpověď – politici a úředníci. Jenže ti z logiky věci touží pouze uspokojit svoje potřeby (hezké kanceláře, velké platy, prebendy a co nejvíce podřízených), za co se ve skutečnosti utratí zbytek je jim lhostejné, rádi vyjdou vstříc volání většiny, které si ověří v sociologických průzkumech. Protože většina voličů znamená, že se udrží ve svých postech a zajistí si lepší kanceláře, lepší platy, více prebend a více podřízených (protože „spravedlivé rozdělování“ není jednoduché).

Ve skutečnosti za stávající tristní stav může selhání ostatních společenských elit. Akademických, intelektuálních, novinářských. Protože oni se jménem lidí neptají, proč stát utrácí peníze daňových poplatníků, místo toho, aby jim jejich peníze nechal. Oni se neptají, proč stát zajišťuje to či ono, když by to mohli zajišťovat soukromé subjekty podle toho, co lidé chtějí. To společenské elity si nechali vnutit uvažování ve smyslu „proč stát nezařídí XY, když to lidi chtějí“, místo aby se ptali státu u každé utracené koruny, proč ji stát nenechal lidem, aby si za ni pořídili to, po čem touží.

Jestli před námi stojí nějaký zásadní úkol, pak vrátit pojmy levice a pravice do politického života. A ptát se proč to či ono musí zajišťovat stát. Protože každá koruna, kterou utratí ten, kdo ji vydělal, bude utracena lépe, než když ji utratí stát. A kdo tvrdí opak, je hlupák, nebo lump.