Zlí jazykové tvrdí, že by dala každému. A skoro to tak vypadá… Ne, spíš náš politický systém vynáší do politických funkcí ty, kteří vesele dávají každému, kdo si řekne. Z cizího, samozřejmě.

Známý bonmot praví, že daň je trest za to, že se člověku daří. Sociální dávky jsou z tohoto pohledu odměnou pro ty, kterým se nedaří. Jinými slovy – budeš-li se snažit, usilovně pracovat a odpovědně plodit děti, vezmeme ti, co se dá. A dáme to těm, kteří se nesnaží, nepracují a nechovají se zase až tak zodpovědně…

Člověk je tvor merkantilní. Neustále zvažuje výnosy a náklady, lepší poměr vyhrává. Ať jde o rozhodnutí, zda koupit uzeniny z masa nebo ty Kostelecké, zda jít do kina na premiéru nového filmu, nebo potřinácté zkouknout sedmý díl Majora Zemana. Nejinak je tomu i v případě daní a dávek. Je vlastně docela fajn dostat něco zadarmo. Prostě přijdete, natáhnete ruku a řeknete si. „Zdarma“ je velmi oblíbená cena.

Zakládáme si na průšvih. Ekonomický

V ekonomii existuje teorie redistribučních systémů. Řeší modely rozdělení bohatství. Příkladem budiž firma, kterou vlastní rovným dílem tři společníci. Každý z nich je různě výkonný, jeden svou činností vydělá firmě 60 korun, druhý 30, třetí, ten nejméně schopný, jen 10. Každý si při dělení zisku vezme dle poměru, kterým se podílí na výnosu. Ten, kdo vydělal nejvíce, bude trávit dovolenou na Bahamách, prostřední na Třeboňsku a ten, který přinesl nejméně bude rád, že bude mít na jídlo… a bude se příště víc snažit. Na první pohled je to logické – každému dle jeho zásluh.

Na valné hromadě při dělení zisku to však vypadá jinak. Dva méně úspěšní se domluví a zisk se dělí rovným dílem mezi všechny. Protože všichni mají stejný díl firmy, že? A tak všichni pojedou na dovolenou do jižních Čech. A nebo taky jinak – dva méně úspěšní se domluví a každý si přiklepne polovinu zisku. Protože toho nejúspěšnějšího přehlasují. Hezky demokraticky, tak to máme rádi.