Ale co je pravým důvodem, proč je nějaká filosofie označena za utopickou? Utopie je představa ideální lidské společnosti, obce nebo státu, která je však neuskutečnitelná, nebo nedosažitelná.

A proč jsou tyto utopické životní filosofie nedosažitelné? Proč lidé nejsou schopni žít podle vysněného ideálu?

Odpověď se nachází v nepochopení člověka. Utopické filosofie sdílejí stále tu samou stejnou chybu, proč jsou neaplikovatelné, nebo pokusy o jejich aplikaci krachují. Utopické filosofie totiž nerespektují člověka takového, jaký je.

Filosof si vymyslí systém, jak by svět měl ideálně fungovat a vlastně ani neumí pochopit, proč lidé takový systém nechtějí přijmout. Proč svým chováním zhatí každý pokus utopickou filosofii aplikovat. Přitom ta filosofie byla tak perfektní. Stačilo by, aby lidé podle ní začali žít a svět by se změnil v nádherné místo klidu a prosperity. Ale lidé si stále nedají říct a nechtějí tomu rozumět, nechtějí perfektně vymyšlenou filosofii přijmout, nechtějí podle ní žít.

Proč tomu tak je? Proč lidé tak skvělý systém odmítají?

Odpověď je poměrně jednoduchá. Tyto filosofie jsou utopické, protože si vysnily lepšího člověka. Jedná se o filosofické společenské systémy, které nerespektují různorodé povahy člověka. Například levicové socialistické, marxistické filosofie směřující třeba až ke komunismu.

Předpokládají, že lidé budou své uvažování stavět jen a jen na altruismu. Že budou převážně myslet na druhé. Že si vezmou jen to, co potřebují a že budou pracovat proto, aby se i ti ostatní měli lépe. Celou filosofii kazí lidé, kteří myslí hlavně na sebe (egoismus), na svoji kariéru na svůj úspěch. Lidé, kteří nedokáží myslet jen na úspěch těch druhých. Právě hamižnost, necitlivost, kariérismus a sobeckost jsou příčiny, proč jsou tyto systémy utopické. Snaží se člověka převychovat. Často k tomu použili i násilí a hrozby ztrátou svobody.

Druhým příkladem může být i druhý extrém. Například anarchokapitalismus, čisté libertariánství a podobné filosofické směry. Ty stejně jako komunismus předpokládají, že se lidé budou chovat podle jednotného pravidla. V tomto případě jde o zodpovědnost. Předpokládají, že člověk egoisticky bude myslet na své dobro, tedy že se k sobě a ke svému okolí bude chovat svobodně a zodpovědně.

Snad i pojem “svoboda” si utopisté představují trochu úzkoprse. Svoboda není možnost dělat si, co chci (pokud tím neberu svobodu někomu jinému). Svoboda je možnost žít a myslet velmi různorodě. Každý člověk je jiný, jeden nezodpovědný a rád se nechá životem provést a vyhovuje mu, když se o něj společnost, nebo jeho okolí postará. Někdo naopak má rád pod svojí kontrolou každý aspekt svého života. Svoboda není mít možnost dělat si, co chci. Svobodné prostředí je takové, které je schopné pojmout co největší různorodost pohledů na svět. Svobodný člověk ve svobodném světě, by měl mít pocit, že se v takovém systému dá relativně pohodlně žít, a to bez ohledu na to, zda jsem introvert nebo extrovert, zda jsem mladý nebo starý, zda jsem líný a nezodpovědný, nebo aktivní a zodpovědný.

Utopické filosofie mají tedy pár společných rysů. Předpokládají, že se lidé budou chovat podle jednotného myšlenkového modelu, který se stal i základem celé utopické filosofie. Na tomto základě se snaží vytvořit centrální pravidla, která budou vyhovovat všem, tedy všem co přijmou ten základní myšlenkový model, ten základní charakterový rys.

Ale co s člověkem, který myslí jinak? Ten tím ihned přichází o svobodu. V případě levicového, marxistického, pojetí nesmí být akční a nesmí podnikat a shromažďovat majetek a moc. V tom druhém, anarchokapitalistickém, ultralibertariánském, nesmí být nezodpovědný a nesmí se životem nechat jen tak proplout. Ale co s lidmi, kteří jsou v mládí aktivní a jdou si za svým snem a ve stáří pak již chtějí životem jen tak proplout bez starostí a zodpovědnosti?

Utopické filosofie jsou podstatně jednodušší a pro mnohé lákavé. Zvládne ji pochopit jeden člověk, a proto si často  myslí, že je i prosaditelná.

Reálná životní filosofie je složitá, různorodá a pro jednoho člověka nepochopitelná. Právě proto, že musí respektovat způsoby myšlení různých lidí. Proto také musí akceptovat mnoho názorovost a mnoho různých řešení.

Utopické filosofie jsou přehledné a jasné, a proto je lze řídit (pro anarchokapitalisty, vytvářet globálně platná pravidla) centrálně. Celý stát, kontinent, nebo svět by podle nich měl dodržovat pár centrálních pravd, nebo pravidel a svět bude fajn (tedy jen pro ty, kteří tento řád budou uznávat).

Reálné filosofie jsou složité, nikdy je nelze plně popsat a určit všechna jejich pravidla. Platí zde snad jen pravidlo jedno jediné. Umožnit soužití lidí mnoha názorů a velkého množství jejich  různých řešení problémů. Toho lze dosáhnout jen decentralizací. Každá rodina, každá obec, každý kraj, každý národ, nebo stát by měl mít jiná pravidla, která se budou donekonečna měnit, přetvářet, navzájem si konkurovat, závidět, nebo spolu soupeřit.

Z toho plyne, chceme-li dlouhodobě udržitelnou životní filosofii, že je zde jen jedno pravidlo. Vyhýbat se centrální moci, vyhýbat se centrální kontrole, dohledu a bezbřehé centrální archivaci všeho dění. Právě rouška tajemna, jak se lidé tam či onde chovají, nebo chovali v historii, nám také dává svobodu a životní různorodost.

Centralizace a archivace přišla k lidem nenápadně a pod rouškou skvělého technického vzestupu. Nejprve jím bylo písmo, pak knihtisk a nakonec digitální revoluce spolu s internetem a dnes úžasným archivačním nástrojem blockchain. To všechno jsou úžasné technologie, které ale lákají k zavedení centrálních pravidel, centrálního dohledu k centrální archivaci všeho dění.

Lidstvo se s těmito technologiemi bude muset naučit žít a vnést do nich opět decentralizaci. Decentralizované rozhodování, decentralizované myšlení a decentralizované uchovávání informací.

Pokud budeme bojovat za různorodost, pak se jednotliví lidé budou moci cítit svobodně.

Tak držím lidstvu palce, ať centralisti neuspějí.

Karel Kropš,
člen Republikového výboru Svobodných