V evropské energetice se opakovaně šířila cenová infekce. V intenzivním provozu bylo všechno, co mělo kotel a turbínu, včetně nejšpinavějších zdrojů na mazut. Saská ocelárna na dva dny přerušila výrobu. Norové pohrozili odstřižením od evropské sítě. České uhelné elektrárny zaznamenaly nejvyšší produkci od roku 2022. A to vše jen kvůli tomu, že v Německu nefoukalo a nesvítilo. Ne, tohle na žádnou „brnkačku“ fakt nevypadá.

Výkyvy na krátkodobých trzích s elektřinou, jaké jsme sledovali na začátku listopadu a v polovině prosince, samy o sobě samozřejmě nikoho zruinovat nemusí. Pokud se z nich však nepoučíme, budeme odsouzeni k tomu, abychom jim čelili stále častěji a třeba v ještě intenzivnější míře. A to už by problém být mohl. Onen vzkaz zní přitom poměrně srozumitelně: V Evropě nám hrozí nedostatek elektřiny. Jak se stalo, že se nejbohatší region světa dostal do tak prekérní situace?

Ptejme se uhlíkově nejprogresivnějších Němců. Původní plán „prodotovat se“ od špinavých zdrojů k těm čistým jim zatím vychází tak napůl. Čistých technologií mají ažaž, jenom jim nefungují úplně spolehlivě, a tak musí podporovat i ty špinavé, aby je aspoň udrželi v provozu. Místo transformace tak v Německu sledujeme rozdvojení na dvě paralelní energetiky a bizarní situace, v nichž jeden a ten samý zdroj z jedné strany platí daně a z druhé bere dotace. Asi se shodneme na tom, že toto je nesmírně neefektivní a drahá legrace.

Proč se Němcům ani nám nedaří budovat záložní plynové zdroje? Proč Dánům krachují aukce na offshore větrníky? Proč už visí otazník prakticky nad všemi investičními záměry v Evropě, solární projekty nevyjímaje? Protože podnikatelské prostředí v energetice ztratilo jakoukoliv předvídatelnost a investoři přišli o poslední zbytky důvěry v návratnost svých projektů. Jednoduše řečeno pravidla hry a její parametry se mění příliš rychle (a většinou k horšímu).

Odstrašujícím příkladem je emisní povolenka, která ještě v roce 2020 stála 20 až 30 eur, ale od roku 2021 už se pohybuje mezi 60 a 100 eury a v roce 2030 může atakovat hranici 150 eur. Připomeňme si, co bylo původně smyslem tohoto nástroje: donutit znečišťovatele k přechodu na uhlíkově šetrnější technologie. To se však podařilo pouze v naprostém minimu případů.

Místo toho přinesla povolenka poměrně spolehlivé zisky finančním spekulantům, elektrické síti exodus obrovského množství stabilních a řiditelných zdrojů zcela bez náhrady a nám všem o dost dražší energie. Princip „znečišťovatel platí“ se totiž reálně nikdy neuplatnil: Buď elektrárna jede a promítá povolenku v plné výši do cen pro koncové zákazníky (pak platíme všichni), anebo to zabalí a pak za povolenku neplatí nikdo (protože není za co).