Sezony cirkusových atrakcí a vystoupení se vyskytují obvykle jednou ročně v různých obdobích, případně kvartálech. Do města přijel cirkus. Tento cirkus je však jiný. Proč jiný? Pomyslí si běžný člověk, který chodí okolo něj. Místní žena, která čte oznámení o představení, pozvedne oči a pronese, „od pohledu se mi nějak nezdá“. Aby ne, cirkus působil poněkud záhadně, ponuře a i neurvale. Po nějaké chvíli se k paní přidá i kolemjdoucí pán a podívá se směrem k cirkusovému stanu a maringotkám, kde se pohybovali zdejší zaměstnanci, kteří si ihned získali pozornost místních obyvatel města, kteří chvíli pozorovali reklamní leták a chvíli cirkus. Pomalu se u něho shromáždili lidé z celého města a pozorovali okolí onoho cirkusu.

Zaměstnanci cirkusu působili dojmem velmi zmateným, pobíhali sem a tam a nevěděli, co mají dělat. Po této komické scéně, která trvala asi několik desítek minut, přijelo modré auto s růžovými skly. Auto zahoukalo, všichni zaměstnanci se postavili do řady. Všichni na sobě měli barevná kostkovaná saka, podobné jako mají žárovky u pouťové střelnice. Jeden z nich měl kulaté brýle a poněkud ulízaný účes s dlouhými pačesy. Obyvatelé města se na něho podívali a tato osůbka jim připadala poněkud hloupě, nicméně působil velmi ctižádostivým dojmem. Na zádech saka měl velkým bílý nadpis, který zněl „direktor!“ Lidé zakroutili hlavou, jak takový panáček může být direktor. Pak si obyvatelé města začali mezi sebou šuškat, že i dnes je možné potkat hlupáky, ne jako tenkrát. Dveře toho podivného auta se otevřely a během vteřiny patřil pohled a hlavní zájem přítomných opět cirkusu. Z auta vystoupil ponurý pán s hezky upraveným obličejem, pečlivě ostříhanými vousy a vlasy, vypadal jako komická superstar. Ostatní mužíčci na něho pohlédli a jednohlasně vykřikli, „sláva pánu principálovi“. Ano, měli nového principála, který byl podle cirkusové legendy zvolen zcela demokraticky ve volbě cirkusové rady, která se schází v kleci po panu pásovci. Nový principál nepůsobil dojmem, že by mohl vést cirkus, ale očividně mu to nedělalo starosti. Nastavil ruku a ten malý mužíček s nadpisem „direktor“ mu ji políbil a začal se naparovat a nafukovat jako kohout v době páření. Bylo jasné, že je volbou nového principála nesmírně uspokojila a že je na ní pyšný.

Kolem direktora stála celá cirkusová rada. Obyvatelé města, co tuto událost pozorovali, měli nevěřícně vypadající výraz v obličeji z toho, že nikde nejsou další zaměstnanci, ale jen ta rada s direktorem a principálem. Po chvíli této anabáze se konečně otevřela brána cirkusu a u kasy nestála žádná krásná akrobatka nebo krasojezdkyně, nýbrž k nevíře všech, klaunice Máňa. Ta prodávala u kasy za „pouhých“ 500 Kč vstupenky do manéže. Pozornost obyvatel města vzbudil podivuhodný autobus, ve kterém seděli lidé oblečení do bílých triček a za několik hodin je viděli odcházet v kostkovaných, přesně ve stylu direktora, principála a celé cirkusové rady. To lidem nedalo a rozhodli se, že na představení vyšlou i své zástupce, a tak se také stalo. Deset místních odvážlivců se rozhodlo vydat se směrem k podivnému cirkusu. U kasy stála klaunice Máňa nějaký její kolega, který vypadal, jako by mu spadly hračky do kanálu. Vydával jen stvrzenky a Máňa nahodila jen vypočítavý úsměv. Na vstupence bylo napsáno „cesta vás zavlála do demokratického cirkusu.“ „Vítejte v ráji.“

Kupující si jízdenku vzali a pomalými krůčky se blížili ke stanu. Když vstoupily do stanu, tak je čekalo velmi zajímavá podívaná. Všude stáli lidí v bílých tričkách, to byli ti z těch podivných autobusů. Všichni seděli v hledištích a sledovali, jak se na tribuně pohybují siluety osob. Asi za dalších deset minut začalo představení jako ze špatného filmu.

Otevřela se duhová opona a na tribuně se zjevil principál, který se usmál jako kočka Šklíba. Stoupnul si k mikrofonu a spustil svou monotónní a zcela nesmyslnou řeč, kterou mu pokaždé chodil opravovat direktor a čas od času mu i něco pošeptal do ouška, nicméně principál pokračoval. Lidí v bílém se na něho s neskrývavým obdivem dívali. Očividně těm idiotům nic nedocházelo, povzdechl si účastník z místního města, druhý obyvatel města poznamenal, že ten člověk musí být úplně vypatlaný a také, že jo. Když principál domluvil, složil si kus nějakého listu a strčil si ho do náprsní kapsy. Tak se slova ujal direktor, který představil program představení.