Na začátku jsme se rozdělili na dvě co nejvyrovnanější skupiny. Postavili se do řady proti sobě a pevně drželi za ruce. Král potom vyvolal jméno a Zdenek, Marta nebo Jiřina se rozeběhli proti protější řadě. Měli za úkol prorazit dětský řetěz. Když to dokázali, zajali tak hráče, jejichž držení prorazili. Když neuspěli, stali se sami zajatci. Bylo důležité být rychlý, silný, ale také uhnout v poslední chvíli a tím zaskočit nejslabší článek řetězu. Tedy i kus taktiky, kus psychologie. Nakonec prohrála ta strana, kde už zbyl jenom sám král.

Rychle se měnili hráči obou stran. Jedinec byl stále pevným členem kolektivu – ať útočil nebo bránil. Ať vzal zajatce nebo byl sám zajat. V tom je právě ten háček. Pořád bojoval s plným nasazením – chvíli na té, chvíli na druhé straně. Musel se vždycky ztotožnit s tou stranou, kde byl součástí lidského řetězu. Naštěstí obě strany měly stejnou ideu. Byla to hra.

Dětské hry mají připravit dítě na život. To je v pořádku. Jenomže by měly skončit s dětstvím.

Není tedy už v pořádku, pokud hrajeme stejné hry dál i jako dospělí. Když hrajeme chvíli za tu a chvíli za tu stranu.

Názory, postoje, přístupy každého z nás se vyvíjí. To je správné. Člověk by se měl vyvíjet, jinak celá společnost ustrne a ztuhne. Stejně tak se vyvíjejí i politické strany. Může se ovšem stát, že se rozejdete s jednou politickou stranou a naleznete jinou, která vám dává větší naději na realizaci programu, který lépe odpovídá vašim názorům. Sám jsem to zažil.

Ale člověk přece nedokáže měnit názory pořád tam a zpátky. Pokud tedy neustále přebíhá z jedné strany na druhou, zdá se, že svůj názor nezměnil. Jenom ten názor nemá nic společného s programem, myšlenkou nebo názvem nějaké strany. Je to jeho pevný názor, že jenom on sám se má podílet na rozdílení prebend silnějšího. Pak je pro něj snadné, vždy se ztotožnit s ideou té strany, kterou si momentálně vybral, nebo která ho zajala. Prostě si pořád chce hrát a je mu jednu, s kým a za koho se teď drží za ruce.

Dětská hra neměla dopad na ty, kteří nebyli na hřišti. V politice jsou ovšem na hřišti všichni občané. I ti, kteří sami nehrají, kteří nejsou hráči žádné ze stran. Ti všichni potom doplácejí na dětskou hru těch nedospělých věčných přeběhlíků, připomínajících drůbež na dvoře, která bezmyšlenkovitě zobne tady, zobne tam, vedená jediným cílem – sezobnout co nejvíc.

Děti si mají hrát. Dětské hry je připravují na život. Naučí se při nich spoustu věcí. Každý z nás si vzpomíná na nějakou svou oblíbenou hru. Drtivá většina dnešních pacifistů si hrála v dětství na vojáky. I ti, kteří neslouží u policie nebo nekradou, si hráli na četníky a zloděje. Dítě je zapálené do hry, dokud si hraje. Zítra si bude hrát na něco jiného. Se stejnou partou. Nebudou si vyčítat, kdo byl včera četníkem nebo zlodějem.

Dětská hra není stejná jako život. Snadno to poznáte, když si děti hrají na dospělé. Je to kouzelná parodie vlastností dospělých, jak vypadají z dětského pohledu. Není to nebezpečná hra.

V politice by si neměli dospělí hrát na děti. To už může být nebezpečná hra.