Je to jenom fráze? Nebo je projev dobré vůle? Není ani tak důležité proč a jak to říkají a jestli to myslí vážně. Důležité je, zda to v praxi jsou vůbec schopni dodržet. 

Pokud chceme být představiteli všech občanů, musíme znát jejich názory, jejich postoje. Neznamená to, že všem musíme vyhovět. To není ani možné. Taková všeobjímající politika by neměla žádné pevné obrysy, žádnou koncepci a žádnou stabilitu. 

Myšlenka, kterou chci presentovat, není složitá. Každý politik musí mít své názory, své přesvědčení. Proto ho občané vůbec zvolili. Jenom toto přesvědčení by měl korigovat postoji druhých, tedy i svých nevoličů, pokud chce dodržet prohlášení z úvodu naší úvahy. Nemůže být nestranný. Už jenom proto, že kandidoval za nějakou stranu.

Předpokladem takové korekce je znalost názorů druhých. Nemusíme, ani nemůžeme si každý takový názor ihned osvojit. To by nebylo nic jiného, než oportunismus. Ale znát bychom o měli.

Asi nemusím nikoho přesvědčovat, že žádný politik nemá možnost setkat se a dlouze rozprávět s každým občanem, který by o to projevil zájem. Pracovní den takového politika bývá zpravidla o něco delší, než je běžná pracovní doba. Řekněme tedy dvě stě pracovních hodin měsíčně. Pokud by každému občanu věnoval půl hodiny, bylo by to čtyři sta občanů za měsíc. Tedy čtyři tisíce osm set ročně. Necelých dvacet tisíc za celé funkční období, které bývá zpravidla čtyřleté. Půl hodina ovšem není dlouhé rozprávění. Za takovou dobu málokdo z občanů dokáže precizovat své názory na politiku ve své obci, kraji nebo státě. 

Doufám, že mezi voliči není nikdo, kdo by volil do čelné funkce na kterékoli úrovni někoho, kdo by považoval za naplnění své politické odpovědnosti věnovat celou pracovní dobu povídání si s občany. Volili jsme ho přece proto, aby něco vytvořil, něco vybudoval. Ne proto, aby jenom o svých plánech klábosil.

Je tedy vůbec možné, myslet slib, že někdo bude svou funkci vykonávat pro všechny občany, úplně vážně? Není to jen naprosto povrchní klišé? 

Primitivní aritmetika, kterou jsme použili, takovou možnost omezuje jen a pouze na malou obec. Tam to snad možné je. Ale ani tam takovou myšlenku nemůžeme naplnit tím, že budeme pravidelně chodit do místní hospody. Tam totiž nechodí všichni. Zase je to jenom menší či větší skupina obyvatel. Není svým složením skutečným reprezentantem obyvatel obce.    

Máme tedy na tu optimistickou proklamaci raději zapomenout? 

Je jedna varianta. Kdysi se tomu říkalo společenská angažovanost. Také fráze. Jenom její obsah je skutečný. Lidé se sdružují nejenom v politických stranách nebo hnutích. Existuje a mnohdy velmi dobře pracuje dlouhá řada spolků, společenských organizací, petičních výborů a mnoho dalších názorových platforem. Takové organizace svými postoji a názory zastupují značnou část občanů. S těmi je třeba mluvit. Ne proto, abychom prostě akceptovali jejich stanovisko. Ale abychom ho znali. A hlavně, abychom ho respektovali při našem rozhodování. 

Pokud chci znát potřeby rybářů, nemusím hovořit s každým rybářem. Není to ani možné. Ale budu-li hovořit se zástupci rybářského spolku, dozvím se poměrně přesně, které zásadní požadavky na politiku, úřad nebo funkcionáře rybáři mají, aby byly vytvořeny příznivé podmínky pro naplnění jejich zájmů. 

Sejné je to i ve všech dalších oblastech. Památkáři, turisté, kulturní spolky. Hasiči. Ochrana přírody. Prostě všechny zájmové organizace. Je samozřejmé, že váha, kterou takové organizace a spolky mají, je přímo úměrná početnosti jejich základny. To ale nemůže být jediným kritériem. Kulturní spolky nebývají početné, ale o jejich významu nemůže být pochyb. Měli bychom věnovat pozornost každé takové skupině obyvatel, pokud chceme myslet vážně, že svou funkci budeme vykonávat pro všechny občany. 

Musíme se s nimi setkávat, abychom mohli znát jejich názory. Nemusíme je kopírovat. Ale znát bychom je měli.