Ve všech politických stranách registrovaných u nás je dohromady něco málo přes osmdesát tisíc členů. Odpusťte mi prosím toto nepřesné číslo, ale přesnější počet nelze určit. Nestačí totiž sečíst registrované členy – fakticky ve všech našich politických stranách je tu větší tu menší počet „černých duší“ (neexistujících členů) a značný počet členů, kteří se činnosti „své“ politické strany vůbec neúčastní. Za povšimnutí stojí, že značnou část celkového počtu členů tvoří členská základna komunistické strany. V ostatních stranách je tedy zapojeno něco přes padesát tisíc občanů. Dohromady.

Můžeme-li počítat zhruba s osmi a půl miliony voličů, každý sto sedmdesátý volič je tak členem politické strany. Tedy zdaleka ani jedno jediné procento voličů se jako členové politických stran podílí na tvorbě kandidátek pro volby do všech stupňů zastupitelských orgánů, od obce až po Poslaneckou sněmovnu. Smutné? Bezpochyby. Jenomže uvědomit si tuto okolnost nestačí. Je třeba jít dál a uvědomit si, že také z tohoto necelého jednoho procenta občanů jsou vybíráni kandidáti do voleb zastupitelských orgánů. Nelze se potom divit, že občané obecně nejsou spokojeni se svými zastupiteli nebo poslanci

Špatný výběr kandidátů není jen chybou politických stran. Věřme, že vybírají ze své členské základny skutečně ty nejlepší. Z koho ale mohou vybírat, když přes devadesát devět procent občanů se v politických stranách neangažuje a na tomto výběru se tak nepodílí ani jako možní kandidáti?

Je z toho cesta ven? Samozřejmě. Výjimečně nechci říkat, že to záleží jen na nás, protože já osobně jsem členem politického hnutí. Ač nerad, musím tedy říci, že to záleží jen na vás. Na občanech, kterým se prostě podílet na odpovědnosti nechce, ale vůbec jim to nebrání pouštět se s vervou do kritiky těch, kteří se o to pokoušejí.

Nevolám po masových politických stranách. Nemám rád ten termín. Jenom bych rád, abychom si uvědomili, že pokud se sami do politického života nezapojíme, pokud nevstoupíme do žádné politické strany, těžko se může situace sama zlepšit.

Moje úvaha by nebyla úplná, kdybych se nepokusil pojmenovat alespoň některé příčiny malého zájmu o členství v politických stranách. Nemyslím si, že na vině jsou málo přitažlivé programy těchto stran nebo jejich základní ideje. Při počtu a různorodosti existujících politických stran je jejich spektrum pro výběr zcela určitě dostatečné.

Vysoký počet politických stran, jejich roztříštěnost a zpravidla malý počet členů není nic, co bychom mohli vysvětlovat jako průvodní jev polistopadového vývoje. V první republice byla totiž situace zcela obdobná. Pokud tomu nevěříte, stačí podívat se na výsledky posledních předválečných voleb v tehdejším Československu. Připomínám, že voleb již v čase ohrožení republiky, v době, kdy se měla spíše očekávat semknutost a jednota politiky a politických záměrů.

Snad jedinou okolnost je možné akceptovat jako zkušenost minulé doby. Při počtu zhruba jednoho milionu členů KSČ v socialistické epoše a průměrné velikosti třígenerační rodiny je v naší zemi několik milionů lidí, kteří mají bezprostřední zkušenost s důsledky členství v politické straně, tedy komunistické, a kterým samotným nebo jejich blízkým toto členství buď zabránilo, nebo ztížilo profesní či služební postup. Nejprve jako „vyškrtnutým“ či „vyloučeným“, později pro změnu jako „bývalým“ komunistům. Od nich pak často slýcháme lapidární ponaučení: nikdy nevstupuj do žádné partaje, nevíš, kdo to proti tobě použije, kdy se ti to vymstí. Je to hloupé, ale na jejich okolí to bohužel působí a my nemáme dost argumentů, abychom to dokázali vyvrátit.

Nechci končit bolestínsky. Nemyslím si také, že po přečtení těchto řádek budou všichni houfně vstupovat do politických stran a angažovat se na volebních kandidátkách. Rád bych samozřejmě vyvolal diskusi. Ale bez ohledu na tyto úvahy jsem přesvědčen, že se tomuto tématu nesmíme vyhýbat, pokud opravdu chceme alespoň něco změnit na dosavadní politice, která není občany ani zdaleka vítána s nadšením. Beze mne to půjde. Bez vás ne.