Tato debata by byla zbytečná, pokud by se změnil způsob financování České televize a Českého rozhlasu. Celá řada mediálních odborníků tvrdí, že současný systém takzvaných koncesionářských poplatků se po více než třiceti letech přežil, a nabízejí jiná řešení. Například radikální redukci programů, placení ze státního rozpočtu, kódování vysílání nebo těžko politicky průchodné „koncesionářské asignace“, kdy se každý z nás rozhodne, na jaké médium může přispět. Protože koncesionářské poplatky nejsou nic jiného než daň.

Absurditu současného stavu potvrdil v nedávném rozhovoru pro server www.blesk.cz šéf České televize Jan Souček. Na otázku moderátorky, proč by měl člověk platit vysílání, přestože se nechce dívat, bez uzardění odpověděl: Ten poplatek neplatíte za to, že sledujete Českou televizi. Ten poplatek platíte jako příspěvek na to, že v České republice máte tu možnost a že v tom českém audiovizuálním prostředí existuje instituce, která naplňuje ty úkoly, které nám dává zákon. To není: Dívám se, proto platím. Platíte proto, že máte možnost se dívat.“ Nehoráznost.

Tento princip by se totiž dal uplatnit prakticky na cokoli. Stačí mít jen silnou lobby. Napadá mě například dálniční známka. Mnoho lidí jezdí autem, přesto si ji nekoupí, protože dálnice nepoužívají. Podle logiky ředitele Součka se tak může stát, že si známku zaplatí všichni držitelé řidičských průkazů. Když budu jeho slova jen lehce parafrázovat: „Ty známky neplatíte za to, že jezdíte po dálnicích. Ty známky platíte jako příspěvek na to, že v České republice máte tu možnost.“ Nebo ať klidně pro abstinenty vznikne pivní či vinná daň, protože i ti mají „tu možnost“ si alkohol dát.

Svobodným rozhodnutím každého z nás musí být možnost vybrat si zboží či službu, o kterou stojíme, která nám není povinně vnucována. Odmítat platit za vysílání konkrétního média, jehož kvalita, nestrannost či objektivita nám nevyhovuje, je legitimní. A to nezmiňuji lidi, které Český rozhlas nebo Česká televize poškodily. Jsme v tom všichni. I proti naší vůli.