Nechci teď vůbec rozebírat přednosti a neřády toho či onoho náboženství a jeho církví. Jedná se mi o to, že v žádné církvi, alespoň v takové, jaká má skutečný společenský vliv, neexistuje demokracie, anebo něco, co se jí alespoň podobá. Naopak. Všechno a všechny někdo řídí, docela jen podle své vůle, někdo, kdo je dogmaticky určený jako ten nejvyšší. A schovává se za někoho ještě vyššího, kdo je mimo náš lidský dosah. Ti ostatní musí držet hubu a krok. Vše je organizováno vlastně po vojensku a proti rozkazu není odvolání či dovolání. A to i tehdy, když někdo něco dělá dobře, něco umí a vyčnívá přitom z davu. Toho je třeba náležitě potrestat za každý dobrý skutek. I proto tak církve nesnáší komunisté, protože dělají a dělali přesně totéž, co ona, jenom to jinak pojmenovávají a fungují díky tomu taktéž jako jistá církevní moc. Mimochodem, opírají se přitom také o Trojici. Místo Otce, Syna a Ducha svatého o Marxe, Engelse a Lenina.

„Krásný“ příklad nám v poslední době předvádí katolická církev v českobudějovické diecézi ve městě Nepomuk na jižním Plzeňsku. Mají tam faráře, jenž je, když už ne všemi, pak určitě většinou velmi oblíbený. Katolíky i nekatolíky, věřícími i nevěřícími. Pan farář, pater Vítězslav Holý, totiž něco dělá – pro lidi, pro město, pro větší slávu jeho církve, pro minulost, přítomnost i budoucnost. Inicioval vznik Matice svatého Jana Nepomuckého. Za jeho působení došlo ke vzkříšení muzea se sbírkou vzácných nepomucenií. Kdo to náhodou neví – náš Svatojánek patří mezi světově nejproslulejší katolické světce. Mnohonásobně z tohoto pohledu převyšuje význam našich starých přemyslovských svatých zemských patronů, Václava a Ludmily. A i díky němu o nás mnoho lidí ve světě ví.

Nepomuk býval od dob komunistického puče po nedávné časy pozapomenutým místem, o němž věděli tak leda studenti středních škol v souvislosti s maturitní otázkou „Rukopis zelenohorský“. Popřevratová společnost pak hlavně, bohužel, v souvislosti s filmem Černí baroni na motivy Švandrlíkova humoristického románu.

Podívejte se však na město dnes! Je to opět město poutní, opravené, upravené, čisté, funguje tu již zmíněné muzeum sv. Jana Nepomuckého, další muzeum na bývalé poště, místním i cizím slouží kulturní středisko věnované vynikajícímu západočeskému malíři Augustinu Němejcovi atd., atd. Je na něm výrazně cítit i přičinlivá ruka a mysl pana patera.

Řeklo by se, že apoštolská lodice Petrova dokáže farářův úspěch a oblíbenost, která dopadá vlastně i na ni, náležitě ocenit. Chyba lávky! Otec Holý bude přeložen. Na jeho místo přijde někdo jiný, kdo se panu biskupovi prostě líbí víc. Město protestuje, Rada i Zastupitelstvo žádají diecézi o ponechání faráře v místě, o svého patera prosí věřící. Všechno marné! Naposledy se nepomučtí dovolávají přímo k papeži, jehož heslem je „Hlas lidu, hlas Boží!“.

Tak uvidíme, snad je to ono poslední stéblo, jež by mohlo tonoucího podržet…

Římskokatolickou církev u nás veřejně známe jen z věčného fňukání nad majetkovými otázkami, z nekončícího sudičství. Kdysi, po převratu, měla vynikající startovní čáru. Lidé ji tehdy vnímali velmi pozitivně, měla skvěle našlápnuto k cestě ke hvězdám. Dnes se většině naší populace protiví. A když má konečně příležitost předvést se v tom nejlepším světle, zahodí ji. A s ní i vynikajícího tahouna celé lokální a regionální společnosti. Skoro se chce říci, čert ji vem…