První 28. říjen prezidenta Petra Pavla si skoro všichni pochvalovali s poukazem na trapné a nedůstojné chování a excesy jeho předchůdce Miloše Zemana. Hradčanská "idylka" ale přece jen nabízí několik podnětů k zamyšlení.

Projev – ze současné české politické scény, prezidenta nevyjímaje, není nikdo schopen reflektovat současný svět. Všichni se zuby nehty drží rutiny, ustavené v Česku v devadesátých letech minulého století. Všichni klábosí o nových směrech vzdělanostní společnosti, ale stát a obce fatálně selhaly při prosté rutině zajistit pro dospívající generaci dostatek míst na středních školách.

Z úst prezidenta zazněla výzva k optimismu, více sebevědomí, s tím, že na to máme. Opravdu máme? Do profesního života přichází mladá generace, z níž část má vážné problémy s českým pravopisem, není schopná efektivní komunikace se svým okolím, při řešení technických problémů bezvýhradně spoléhá na to, co jim vypadne z počítače.

Nedávno nastalo zděšení, že velká část mladých má psychické problémy. Ne všichni jsou takoví, ale schopní až příliš často dávají přednost soukromým firmám, nadnárodním společnostem, nebo rovnou pokukují po zahraničí. Země však má rozsáhlý veřejný sektor a bez chytrých a pracovitých nás čeká jen další sešup.

S pohledem pana prezidenta se ztotožňuji v názorech na význam a rizika války na Ukrajině, u Evropské unie však takový nadšenec zdaleka nejsem. Být součástí EU je v této době naší životní nutností. Bez hluboké reformy a reflexe se toto uskupení začne rozpadat. Reformou a reflexí nemyslím zrušení práva veta, které by výrazně oslabilo pozici malých a středně početných členských zemí EU (což je spolehlivý návod na odstředivé tendence v EU). Reformou myslím respektování jinakosti a odlišností jednotlivých států, národů a skupin, žijících na území Evropy, razantní imigrační politiku, která dramaticky omezí příliv uprchlíků z jiných kulturně odlišných zemí, i když to bude vyvolávat obrovská morální dilemata.