Politická zájmová skupina, která právě teď, když píšu tento text, okupuje veřejnou budovu, aby v ní pořádala ideologická školení, získala cenu za "občanskou statečnost" a "aktivity překračující hranice ideologie i tržního světa". Asi nemá větší smysl to přímo komentovat. Řeči o neideologických aktivitách jsou tak bezostyšně lživé, že už víc než k jízlivostem vybízejí k zamyšlení.

Stojíme v opozici proti lidem, kteří už se ani nesnaží vyslovovat jen polopravdy, lhát jen trochu a manipulovat jen málo, aby se to hned nepoznalo. Stejně jako třeba Britské listy, Alarm nebo A2, i toto prohlášení říká otevřeně, že bílá je černá, tráva modrá a sníh oranžový. Nejenže už tu není vůbec žádná snaha o kompromis s názorem většiny, není tu už ani žádné vnímání prosté reality. Ti lidé se zkrátka rozhodli, že si vytvoří skutečnost zcela novou.

I to spojuje neomarxisty s jejich komunistickými předchůdci, ale o tom teď psát nechci. Když jsem před několika měsíci publikoval text, v němž jsem diskuzi s neomarxisty odmítl, poukazoval jsem hlavně na to, že druhá strana vlastně diskutovat nechce, debaty využívá čistě účelově jako prostředku k získávání pozic. Dnes bych na první místo dal něco jiného.

Neomarxisté žijí v jiné realitě. Můžete diskutovat s lidmi, jestliže s nimi sdílíte alespoň část světa. Používáte stejná slova alespoň v podobných významech, sdílíte alespoň část hodnot, představ, logiky. Za určitou hranicí je však diskuze nemožná. Nemůžete rozumně a vážně mluvit s náboženským fanatikem o jeho bludech. A toto je přesně ten případ. Neomarxisté skutečně překračují hranice světa ideologie i trhu, překračují totiž hranice rozumného světa vůbec.

Poznání, že přímá diskuze s protistranou nemá smysl, je nakonec osvobozující. Nemusíte bojovat s hloupostí a fanatismem. Můžete své síly dát lidem, s nimiž se rozumně mluvit dá, s lidmi, pro něž je černá stále ještě černá a kteří chtějí, aby to tak zůstalo. A těch je mnohem, mnohem víc.