Strana založená v roce 2009 na myšlenkách ekonomického liberalismu se dnes nachází ve velmi nepříznivé situaci. Od jara 2014, kdy Svobodní dosáhli největšího úspěchu ve své dosavadní historii – předseda Petr Mach získal mandát europoslance – strana nejenže dál neroste, ale ve všech měřitelných parametrech upadá. 

Strana klesá ke dnu

Komunální volby v říjnu 2014 vynesly Svobodným 76 mandátů z 62 tisíc. V průzkumech volebních preferencí se strana již dlouho neobjevuje, volilo by ji méně než jedno procento občanů. Ještě hůř vyznívá výsledek průzkumů známosti – podle nich více než polovina obyvatel země o existenci Svobodných vůbec neví.  

Strana nikdy nedisponovala opravdu silnou schopností oslovit voliče, v posledním roce však s občany zcela ztratila kontakt. Jedinou výjimkou je několik izolovaných obecních zastupitelstev, kde barvy Svobodných hájí s vynaložením všech sil komunální politici. Ačkoli zaznamenali několik úspěchů – naposledy například v minulém týdnu, kdy Svobodní iniciovali sesazení starostky Hodonína – na vývoj strany na celostátní úrovni to nemá prakticky žádný vliv.

Strana je navíc rozpolcená dlouhodobým vnitrostranickým konfliktem mezi idealisty a pragmatiky. Idealisté hájí především myšlenky čistého liberalismu a to, že strana nedisponuje téměř žádnou reálnou mocí je prosadit, jim nevadí nebo to nepovažují za vlastní chybu. Pragmatici naopak vidí jediný smysl strany v získání moci k ovlivňování budoucnosti země, a pokud strana moc nemá, žádají změnu. Spor eskaloval v průběhu tohoto roku s nárůstem zájmu veřejnosti o imigrační otázky. Svobodní nedokázali k imigračnímu problému zaujmout výrazné stanovisko, což způsobilo další odliv zájmu voličů. Pragmatici to interpretují jako další selhání idealistického konceptu, idealisté naopak tvrdí, že strana se nemá podřizovat krátkodobým výkyvům nálad a raději důsledně sledovat dlouhodobý kurz.

Petr Mach proti Petru Hamplovi

Spor o samotné principy fungování strany se odráží i v souboji o její vůdcovství. Do vnitrostranických voleb se až dosud přihlásili čtyři kandidáti. Z nich nejvýraznějšími osobnostmi jsou dosavadní předseda Petr Mach a proti němu stojící sociolog Petr Hampl.

Petr Mach vede Svobodné od jejich založení a v případě, že bude zvolen, žádnou razantní změnu kurzu nechystá. Mezi členy požívá nejvyšší důvěry a většina odhadů mu přisuzuje největší šance na zvolení. Zároveň však existuje stále rostoucí nespokojenost se způsobem, jakým Mach straně velí. Poté, co odešel do Bruselu, podle řady členů stranu prakticky řídit přestal, místo toho se věnuje budování osobní popularity v nepodstatných kauzách a poněkud kýčovité sebestylizaci do role zamilovaného manžela. Jestliže strana Macha znovu zvolí, bude to u řady členů víc volba menšího zla než výsledek přesvědčení, že je tím, kdo Svobodné dokáže vyvést z krize.

Proti Petru Machovi kandiduje výrazný, programově „buranský“ sociolog Petr Hampl. Petr Hampl svou politickou dráhu buduje zejména na imigračních otázkách. Občas až příliš formulačně velkorysý rétor z mnoha protiislámských demonstrací je úzce spojen s Blokem proti islámu (BPI) a iniciativou Islám v České republice nechceme; spolupráci s těmito uskupeními také prosazuje ve Svobodných. Netají se s tím, že pokud bude zvolen, otočí citelně stranickým kormidlem. Namísto dosavadního intelektuálského „diskuzního klubu“, jak svou stranu často označuje její pragmatické křídlo, chce vést Svobodné tak, aby dokázali oslovit širší vrstvy voličů. Za to nabízí „na stříbrném podnose“ zastoupení Svobodných v parlamentu, něco, o čem sní strana po celou svou historii. Zajímavé je, že právě to dokáže Petr Hampl patrně splnit ještě před volbami; pokud Svobodní navážou spolupráci s BPI, který de facto své poslance už má díky spolupráci s Černochovým Úsvitem, získá je tak i strana.

Petr Hampl vede vnitrostranickou kampaň v konfrontačním duchu. Obvinil členy dosavadního vedení z laxnosti, spokojenosti s úpadkem, ale třeba i z účasti na „rozkrádačkách“. Hampl dává ostentativně najevo, že on sám z vedení strany příliš nezíská, že jde víceméně o jakousi charitativní pomoc, kterou straně v úpadku nabízí. Kritické názory mu nepomáhají získávat popularitu mezi členy; přestože disponuje skupinou podporovatelů, zároveň roste počet jeho nepokrytých nepřátel. Konfliktní styl Petra Hampla jitří emoce, a tak ve vypjatých prohlášeních takřka zanikají věcné argumenty pro jeho podporu - například to, že je schopen do strany přivést prostředky na financování kampaně, výrazně převyšující ty, jimiž Svobodní nyní disponují. Pro členy strany nehraje žádnou roli ani podpora prezidenta Zemana Bloku proti islámu, která je sama o sobě schopna uskupení přenést v preferencích přes pětiprocentní hranici. Vnitrostranickým diskuzím dominují vyjádření čistě osobních sympatií a nesnášenlivostí, v nichž politická taktika i strategie zaniká.

Dva další kandidáti

Dalšími dvěma kandidáty na předsednictví jsou Miloslav Bednář a Roman Kříž. Bednář, v roce 1968 člen Klubu angažovaných nestraníků, působí v České akademii věd. Roman Kříž je členem republikového výboru strany. Oba pánové se řadí spíše k pragmatickému křídlu strany; v případě jejich zvolení by Svobodné patrně vedli podobným směrem jako Petr Hampl, jen by změna byla o něco méně razantní. Ani jednomu z těchto kandidátů se větší šance na zvolení nepřipisují, a tak nakonec kandidatura Bednáře i Kříže bude v důsledku představovat jen rozmělnění podpory Petru Hamplovi.

Rozhodne se do konce měsíce

Pokusy uvnitř strany nalézt kompromisního kandidáta, který by byl jak představitelem vůle ke změně, tak i osobou, na níž se dokáží členové shodnout, nevedly k výsledku. Okruh kandidátů se již zřejmě nerozšíří, přestože do termínu podání kandidátek ještě několik dnů zbývá. Zatím neexistují ani žádné náznaky, že by se některý z kandidátů svých aspirací zřekl a zároveň vyzval k podpoře kandidáta jiného. Žádných překvapení na poslední chvíli se tedy zřejmě nedočkáme.

Rozhodování o novém předsedovi Svobodných začne 15. 11., výsledky by měly být známy 26. listopadu. Kromě vítěze souboje o předsednictví bude důležitá i účast členů a příznivců ve vnitrostranických volbách. Nedávných voleb krajských lídrů se zúčastnila méně než pětina členů, podle některých výkladů to svědčí o nezájmu až rezignaci.