Tak trochu mě mrzí, že v rámci velkých problémů zapomínáme na starosti, které jsou na denním pořádku, a měli bychom se jimi také intenzivně zabývat. V poslední době bychom měli věnovat pozornost školství, kde učitelé jsou poněkud v defenzivě před dětmi, které za sebou mají své rodiče.

Děti jsou naše štěstí, někdy doslova vymodlené. Máme je rádi, a to je samozřejmě v pořádku. Ale ani jim není možné vše dovolit a jak se říká, všechno má své meze. Než začneme přemýšlet nad kupou dárků, které pro své děti připravíme, měli bychom se zamyslet i nad tím, zdali s těmi našimi dětmi je vše v pořádku a nemají někdy kantoři tak trochu pravdu. Děti žijí internetem, naučily se diskutovat, odporovat i prosazovat své názory.

To vše ale neznamená, že každé napomenutí ve škole je atak na dítě a musí si nám rodičům postěžovat, jak je ten učitel zlý. Když si vzpomenu na své dětství a svého otce, jenž vždy říkal, že učitel je totéž, co rodiče a je třeba jej poslouchat, myslím, že to byl zcela svérázný, ale správný názor.

Dnes hledáme pro své děti omluvu i tehdy, kdy zrovna není na místě. A já bych se přimlouval za dvě věci, zajištění dostatečných financí pro kantory a navrácení úcty k učitelskému stavu, neboť právě učitelé se velkou měrou podílejí na tom, jak budou naše děti v dalším životě prospívat. A to je úkol nejen pro rodiče, ale i politiky.