Ten 17. listopad 1989 krátce připomenu ve svém rozhovoru v rámci letošní senátní kampaně ZDE.

Protože nám již „vyšuměl“ 17. listopad, opadly emoce, vyhazování květin do koše, a tak se u tohoto „výročí“ s mírným odstupem zastavím. Zastavím se ale spíše u toho, co a proč po 17.11.1989 následovalo. Ono letos bohužel tolik nešlo o uctění památky Jana Opletala, či uctění zásluh studentů, vmanipulovaných 17.11 na Národní třídu jedním estébákem. To se tak nějak rychle odbylo, aby zbylo hodně času na demonstraci. Nešlo o vzpomínku na podvod připravovaný od roku 1986, který je dodnes neprávem označován jako „Sametová revoluce“. To uctít památku Jana Opletala či vzpomenout n17.11.1989 bylo pro mnohé zřejmě nepodstatné, protože šlo jen o to, aby ten dav na Václaváku a Staromáku, co se tam zcela „spontánně a náhodně“ sešel stejně spontánně vytahal z náhodně pohozených krabic tentokrát nikoli červené karty, ale bílé, s nápisem „demisi“. No, asi na jedné nejmenované ambasádě došel červený papír. Je zcela přirozené, pokud mají lidé stejný názor, že si vytisknou totožné letáky. To přece nemá žádná ambasáda na svědomí:

Ti lidé na fotografii na sebe musí být strašně hrdí a jistě budou tuto fotografii ukazovat i vnoučatům, odříkávajícím (možná - fikce) Korán....

A tak se nevzpomínalo na výročí, na Opletala, na studenty na Národní, ale ječelo se proti demokraticky zvoleným politikům. (Aby nedošlo k omylu, Babiše opravdu nemusím). Tak se ptám, proč dnešní protestující neprotestovali třeba v roce 1986. Nu, tenkrát žádná ambasáda nerozdala karty ani píšťalky, rozdávaly se „jen“ rány obuchem, stříkala vodní děla a kluci i holky byly za vlasy rvány do antonů a často zkopány. A StBáci v chartě udávali a připravovali spolu s StB převrat 1989. Názorovým „argumentem“ tehdy byla vodní děla, obušky, kriminál a přesto se demokraticky demonstrovalo za demokracii. Dnes nebudu psát o tom, co se dělo 17. listopadu 1989 a před ním, ale o tom, proč se to dělo a co se dělo a děje po něm.