Referendum ve Velké Británii bylo fantastické. Proti sobě stály dva tábory lidí, jejichž popis shrnuli příznivci EU do souboje mezi mladými městskými intelektuály a starými nevzdělanými vesničany. Popis hodně zkratkovitý. Ono šlo vlastně, až na výjimky potvrzující pravidlo, opravdu o střet dvou světů. Na straně jedné stál ten, který se do EU už narodil a tím pádem neměl možnost srovnání s ničím jiným. Na straně druhé stál ten, který měl s čím porovnávat, a který si ještě pamatoval, čím byla Velká Británie před vstupem do EU a co to znamená prolévat krev a umírat za svobodu.

Velká Británie byla bezkonkurenčně nejsvobodnějším členským státem EU. Měla bezpočet výjimek z aplikace unijního práva. Přesto se většina lidí rozhodla odejít. Pamatuji si, jak probíhala kampaň z obou stran. Pamatuji si průzkumy v jejím průběhu, první odhady po referendu, první sčítání, a pak postupné přelévání hlasů a konečný výsledek. Pamatuji si ty protáhlé obličeje v Bruselu. Ty první reakce bez politických masek. Vyjádření hodná představitelů totalitních režimů. Počínaje předsedou Evropského parlamentu Martina Schulze, že není filozofií EU, aby dav rozhodoval o svém osudu, až po slova o tom, že brexit se už nesmí nikdy a nikde opakovat.

Výsledky referenda jsem oslavil. Vyšlo to. Jde to. Je možné odejít. Je možné jít jinou cestou. Cestou svobody a nezávislosti, ve které si za způsob vedení vlastní země mohou výhradně občané té země a jejich volba, nikoliv hlasování za hranicemi. Hlasování o vlastní zemi cizími politiky, které si zvolili občané jiných států, potýkající se doma s úplně jinými problémy.

Slyšel jsem od doby vyhlášení výsledků referenda mnoho slov o tom, že brexit stejně nikdy nebude. Že to nedovolí. Že by to byl precedent pro ostatní, který nemohou dopustit. Že by odchod Velké Británie z EU mohl ukázat, že se přes to usilovné strašení skoro až hladomorem a umírajícími neléčenými Brity v ulicích nakonec nic hrozného nestane. Usmíval jsem se při těch slovech a vždy jsem říkal, že jde jen o čas. Že brexit je nezvratný. Že děje v životě i v politice jsou po ořezání balastu, odhrnutí omáčky a vysvlečení hráčů v krizi do naha nakonec hrozně jednoduché. Že v případě brexitu nakonec půjde jen o pragmatické rozhodnutí, kterou skupinu britských voličů víc naštvat. Jestli, zjednodušeně, ty měkké mladé městské intelektuály se sójovým latté, nebo ty staré kmety, kteří ještě umí vzít vidle do ruky za svobodu a nezávislost.

No a máme před sebou poslední týden staré EU. Další fáze přijde od února. Bude bez Britů, kteří se snažili bránit blbostem a byli ve svých konzervativnějších návrzích pravidelně přehlasováváni. A bude s větší silou Německa a Francie. Další ořezávaní občanských svobod bude rychlejší a silnější, neboť se budou snažit o rozdělení vlastních problémů, které si vytvořily, mezi všechny ostatní. A to je žádoucí, protože je to pravý opak pomalu vařené žáby. Čím více lidí v členských státech intenzivně pocítí důsledky společných politik na svých životech, bezpečí, práci a peněženkách, tím lépe pro konec současné EU.

Referendum bylo přesně podle citátu Winstona Churchilla: „Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele.“ Odchod Velké Británie je historickým okamžikem, který poskytuje v mnoha ohledech naději. Má to smysl. Má smysl nebýt ovcí a bojovat každý den za svobodu a osobní odpovědnost lidí a nezávislost vlastního státu. Držím Britům pěsti. Zvládnou to. A jednou to bezpochyby zvládneme i my.

(převzato z Profilu)