Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy, a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle článku 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty a blahobyt obyvatel. Unie zejména poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob, zboží, atd. Vytváří vnitřní trh a usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství a ochranně životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok a bojuje proti sociálnímu vyloučení. Mezi cíle EU dále patří podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně vlastních občanů. Dle smlouvy přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji planety, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k dodržování a rozvoji mezinárodního práva. Tolik z oficiálních dokumentů EU. Těmto vznešeným cílům se nedá nic vytknout. 

 

A jak to bylo se vstupem České republiky do EU? Žádost o vstup České republiky do Evropské unie podala vláda České republiky dne 17. ledna 1996. Za Českou republiku žádost spolu s memorandem předal tehdejší premiér Václav Klaus dne 23. ledna 1996 v Římě. Poté dne 26. dubna 1996 převzal ministr zahraničí České republiky Josef Zieleniec dotazník Evropské komise pro zpracování posudku k žádosti. Dotazník byl následně vyplněn a odevzdán v prosinci 1996.

 

O oficiálním pozvání jedenácti kandidátských států (České republiky, Estonska, Kypru, Litvy, Lotyšska, Malty, Maďarska, Polska, Rumunska, Slovenska a Slovinska) rozhodli představitelé členských států Evropské unie na zasedání dne 13. prosince 1997 v Lucemburku.

 

V roce 1998 byla zahájena přístupová jednání s Českou republikou a dalšími žadateli o vstup do EU. Předvstupní vyjednávání byla ukončena 12. - 13. prosince 2002 na zasedání Evropské rady v dánské Kodani. Na jednání byly uzavřeny jednotlivé kapitoly a stanovena přechodná období pro přijetí evropské legislativy. Evropská rada rozhodla o přijetí České republiky a dalších devíti evropských států k 1. květnu 2004.

 

Smlouva o přistoupení byla podepsána dne 16. dubna 2003 v Aténách za účasti prezidenta Václava Klause a premiéra vlády České republiky Vladimíra Špidly. Smlouva byla rovněž ratifikována národními parlamenty patnácti starých členských zemí. V nových členských státech, kromě Kypru, byla smlouva schválena referendy.

 

V České  republice  proběhlo  referendum ve dnech 13. - 14. června 2003. Oprávnění hlasovat mělo 8 259 525 občanů. Pro schválení smlouvy o přistoupení do EU se vyslovilo 77,3 % hlasujících, což bylo 42,69 % ze všech oprávněných voličů. Volební účast byla pouze 55,21 % oprávněných voličů a  celých 44,79 %  voličů o referendum neprojevilo zájem!?! Pro vstup České republiky do EU tak bylo 3 446 758 (77,33 %) oprávněných voličů a proti vstupu bylo 1 010 448 voličů (22,67%). Neplatných hlasů bylo 100 754.

 

Hlavními tahouny evropské integrace jsou Německo a Francie. A zejména Německo se ústy svých představitelů pasovalo do role evropských lídrů, kteří ostatním zemím chtějí diktovat a vnucovat své názory (např. kvóty na přerozdělování uprchlíků do jiných zemí). 

 

V reakci na výsledky britského referenda o vystoupení Velké Británie z EU navrhl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker rychlejší integraci členských států Unie a jejich vstup do měnové unie – přijetí eura, což vyvolalo hlasitý odpor řady menších zemí, které v tom spatřují politiku postupného vytváření Spojených států evropských, což je ostatně cílem otců Evropské unie – členů uskupení Bilderberg.

 

Navíc nekompetentní vystupování Evropské komise, zejména jejího předsedy J. C. Juncknera, vzbuzují nejen úsměv, ale stále častěji vyvolávají emoce napříč kontinentem. Ať už se jedná o kvóty na přerozdělování imigrantů do dalších zemí Unie, kam stejně oni nechtějí, neboť jim byl ráj slíben v Německu, nebo chystaný návrh na zákaz používání fénů, varných konvic a topinkovačů, či návrh směrnice na plošný zákaz legálně držených zbraní, svědčí o odtrženosti členů Evropské komise od běžného života.

 

Že Evropská komise, mimochodem nevolený orgán, která je tvořena 28 komisaři delegovanými jednotlivými zeměmi, má výlučné právo iniciovat návrhy legislativy a dohlížet na dodržování základních smluv EU, je všeobecně známo. Rovněž vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Také zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. De facto funguje jako evropská vláda, ale bohužel se tak vždy nechová. Její činy a nařízení dosti často připomínají řízený lobbing ve prospěch nadnárodních korporací, které jsou napojeny na bruselskou byrokracii.

 

Jak jinak si máme vysvětlit absurdní nařízení o zákazu klasických žárovek a jejich nahrazení takzvanými úspornými žárovkami, které, jak se ukázalo, jsou zdraví škodlivé, neboť obsahují jedovatou rtuť?

 

Nebo nově navržené nařízení o osivech, které by ve své podstatě umožnilo soustředit trh s osivy do rukou malého počtu osivářských průmyslových korporací, a které by v důsledku znamenalo zánik drobných farmářů a pěstitelů nejen obilovin, ale také zeleniny a léčivých bylin, včetně možnosti zahrádkaření. Zdá se, že pravým smyslem připravovaného nařízení je omezení potravinové suverenity jednotlivých států a regionů a vyvolání vzniku jejich závislosti na velkých osivářských firmách. Panuje podezření, že dalším důvodem je vznik monopolu na geneticky modifikovaná osiva (pšenice, žita, kukuřice, soji, rýže, apod.), která dnes mají ve své podstatě zakódovanou neplodnost pro své konzumenty. Že by opět jeden z plánů Bilderbergu na snížení světové populace, který chce prosadit prostřednictvím Evropské komise?

 

Bohužel dnešní politika Bruselu, zejména Evropské komise a tisíců bruselských byrokratů svědčí o skutečnosti, že rozhodnutí EU jsou řízena a de facto diktována mezinárodní finanční lobby, farmaceutickými koncerny, provozovateli genových technologií a mezinárodními obchodními řetězci, kterým pramálo záleží na vzletných prohlášeních a deklaracích uvedených ve Smlouvě o Evropské unii a ve smlouvě o fungování Evropské unie. Těm jde především v prvé řadě o zisk a jeho zvyšování za každou cenu, a to se nám nemůže líbit.

 

Z výše uvedeného důvodu došla trpělivost většině obyčejných občanů Velké Británie. Dne 23. června 2016 proběhlo státní referendum (tzv. Brexit) o členství v EU ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, kde 51, 89 % voličů hlasovalo pro vystoupení Velké Británie z EU. Na základě výše uvedeného se jim ani nelze divit. A to jsem se nezmínil ani o připravované smlouvě o volném obchodu mezi EU a USA (tzv. TTIP) či o požadavcích Rakušanů na vystoupení Rakouska z EU. To až příště.