Pro Českou republiku je tento muž zajímavý tím, že jeho první ženou byla Moravanka Ivana Zelníčková ze Zlína, se kterou má tři děti. 

 

Ve své předvolební kampani připravil své protikandidátce Hillary Clintonové horké chvíle, i když většina amerických médií fandila právě jí. Vůbec si nebral servítky a politickou korektnost odhodil stranou a nazýval věci pravými jmény. Oponenti mu to vytýkali, příznivci jej za to zvolili 45.  prezidentem USA.

 

Stejně tak i jeho inaugurační projev vzbudil rozsáhlé emoce. Přestože jeho projev byl zdvořilý, tak americká i světová média se předhánějí v kritice jeho slov. Vytýkají mu, že na první místo chce klást zájmy USA a jejich občanů, a proto jej nazývají sobcem, populistou, protekcionistou a izolacionistou. 

Přestože USA již delší dobu čelí finanční krizi, státní dluh dosahuje bilionových rozměrů a cca 50 milionů Američanů přežívá na potravinových lístcích, tak naopak část finančních elit spoléhá na to, že nastíněné ekonomické kroky povedou k zabezpečení efektivního rozvoje hospodářství USA.

 

V Trumpově osobě se Amerika konečně dočkala člověka, který bez servítků zkritizoval dosavadní vnitřní i zahraniční politiku USA, která zemi dovedla na pokraj ekonomického bankrotu, který je odkládán jen díky „vývozu americké demokracie“ pomocí zbraní a rozdmýcháváním konfliktů po celém světě. Proto Trump odmítl válečnou rétoriku washingtonských „jestřábů“ a upřednostňuje diplomacii před vyhrožováním a mírové soužití před vojenskými konflikty. Jak naznačil, s Ruskou federací a jejím prezidentem Putinem, hodlá vést pozitivní dialog, který povede k prospěchu obou zemí. 

 

Tím proti sobě popudil určité lidi z vládních a podnikatelských kruhů, zejména z vojensko-průmyslového komplexu, kteří mu dnes nemohou přijít na jméno, a proto získal sympatie obyčejných Američanů, kteří si třetí světovou válku, o které sní zbrojařské koncerny, nepřejí.

 

Ve své předvolební kampani Trump kritizoval také činnost a zastaralost NATO (North Atlantic Treaty Organization = Severoatlantická aliance) a vyzval evropské státy, aby se samy a větší mírou podílely na zajišťování obrany svých zemí. NATO od roku 1967 sídlí v Bruselu a vznikla v roce 1949 z Bruselského paktu, jehož členy tehdy byly USA, Francie, Velká Británie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko, a která zajišťuje svým členům kolektivní obranu proti případnému agresorovi. Mezi zakládající členy NATO byly rovněž přibrány Dánsko, Norsko, Island, Itálie, Portugalsko a Kanada. Zpočátku bylo NATO považováno za obrannou alianci proti Sovětskému svazu a Německu, ale když dne 6. května 1955 byla do NATO přijata i Německá spolková republika, bylo jasné, že toto uskupení je zaměřené pouze proti Sovětskému svazu.

 

V návaznosti na vstup Německa do NATO vznikla Varšavská smlouva, což byl vojenský pakt východoevropských zemí pod vedením Sovětského svazu, jejímiž členy byly Československo, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Polsko a Německá demokratická republika, a tak bylo založeno na bipolární rozdělení Evropy a de facto celého světa. Následovala „studená válka“ a masivní jaderné zbrojení na obou stranách. Svět se tak několikrát ocitl na prahu třetí světové války. Naštěstí k ní nedošlo.

 

V roce 1990 souhlasili Rusové se sjednocením Německa pod podmínkou, že se NATO nebude rozšiřovat na východ. Německý ministr zahraničích věcí Hans-Dietrich Genscher v této záležitosti prohlásil dne 31. ledna 1990, že  k žádnému rozšíření území NATO východním směrem nedojde. Rovněž tak i americký ministr zahraničních věcí James Baker dne 9. února 1990 v Kremlu slíbil, že se NATO „ani o píď nerozšíří směrem na východ, jestliže Sovětský svaz bude souhlasit s členstvím znovu sjednoceného Německa v NATO“. Tyto sliby nebyly dodrženy a prakticky většina zemí bývalého sovětského bloku jsou dnes členy NATO!!!

 

Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, byla rozpuštěna rovněž i Varšavská smlouva. Optimisté předpokládali, že bude rozpuštěno i NATO, což se bohužel nestalo. NATO se vzápětí z obranné aliance přetvořilo v celosvětovou zásahovou jednotku a dnes má 28 členských zemí. Uvnitř NATO existovaly ovšem i hlasy, které navrhovaly přijetí Ruské federace do NATO, bohužel nebyly vyslyšeny. Je to škoda pro Evropu a její bezpečnost i pro světový mír, neboť pokud by byla Ruská federace součástí NATO, neměly by USA v Evropě soupeře, ale spojence. Ruská federace by byla lepším členem NATO než Turecko, které v minulosti napadlo členský stát NATO – Řecko, které vyhrožuje Evropské unii, že uvolní imigrantskou vlnu, a o kterém je známo, že skrytě podporovalo Islámský stát.

 

V roce 1994 se Ruská federace připojila k programu Partnerství pro mír, což je program spolupráce členských zemí Severoatlantické aliance s armádami států, které nejsou jejími členy, aby se tak mohly podílet na společných vojenských cvičeních a diskusích o „mírových operacích“.

 

V květnu roku 1997 byl podepsán Základní akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací, což byl pokus o užší spolupráci jak na diplomatickém poli, tak i na vojenské úrovni. Dá se říci, že to byl pokus osvícených účastníků na obou stranách jednacího stolu po míru a stabilitě ve světě. Rovněž se zde jednalo o kontrole zbrojení, o společném potírání terorismu a obchodu s drogami. Bohužel tzv. „jestřábi“ ve vedení NATO další spolupráci znemožnili.

 

Později NATO zasahovala na straně USA v Afganistanu, Iráku i v Jugoslávii, kde byli bombardováni Srbové, zatímco muslimští Albánci měli od NATO podporu zbrojní, logistickou i finanční!!! Dnes mají USA v Kosovu vojenskou základnu Camp Bondsteel, ze které mohou  kontrolovat celou jihovýchodní Evropu až k zemím Středního východu těžících ropu.

 

V dubnu roku 2003 se v Bruselu uskutečnilo setkání politických špiček z Německa, Francie, Belgie a Lucemburska, při kterém se jednalo o možnosti rozvinutí vlastní evropské obranné strategie  bez účasti NATO. Představitelé uvedených zemí byli pobouřeni skutečností, jak Američané zneužívají NATO pro své geostrategické zájmy, a jak jsou nuceni tyto zájmy USA financovat z vlastních rozpočtů.

 

V současnosti mají USA po celém světě několik stovek vojenských základen a v rámci vojenských cvičení přesouvají svá vojska do pobaltských republik a do Polska, aby tak zdůraznili odhodlání  pomoci jim v případě ruského napadení, ale svým postupem k hranicím Ruské federace eskalují nedůvěru v mezinárodních vztazích, což vzbuzuje oprávněné obavy ze vzniku celosvětového konfliktu.

 

Dnešní činnost NATO je kritizována i od dalších zakládajících členů aliance. Tak například cituji Patricka Armstronga, bývalého politického poradce kanadského velvyslanectví v Moskvě, který řekl: „Hovořím zde jako občan země, jež rozhodujícím způsobem přispěla k založení NATO. Severoatlantická aliance je ve skutečnosti velkým ohrožením bezpečnosti Kanady i dalších členských zemí této organizace, ale představuje ohrožení také pro zbytek světa. Zatahuje nás neustále do válek, které se nakonec ukazují být mnohem méně ospravedlnitelné, než jak jsme byli předtím ujišťováni. NATO žije ve vlastním podivném světě fantazie. Připomíná mi Varšavskou smlouvu. Musí přece vědět, že každé slovo, které vysloví, je lež, ale stále v tom pokračují. Nevím přesně, co se tam odehrává. V dobách studené války jsem NATO podporoval, v současnosti však tato organizace není pouze destruktivní, nýbrž všechno drtí a ničí jako obrovský tank.“

 

Donald Trump jako ekonom si je dobře vědomý toho, že účast USA ve válečných konfliktech v Afganistanu a v Iráku (a také  v Syrii, Libyi, atd.) znamenají  pro USA neustálé výdaje na zbrojení, což sice přináší ohromné zisky úzké vrstvě akcionářů vojensko-průmyslového komplexu, z kterých však americké obyvatelstvo moc nemá. Ukončení angažmá USA v těchto konfliktech může Americe získat prostředky na rozvoj domácí infrastruktury a ozdravění hospodářského klimatu. Lze jen doufat, že se to novému americkému prezidentovi podaří.

 

Američtí „jestřábi“ mají zase obavy ze sbližování Evropské unie a zejména Německa s Ruskou federací, a tak si rozhodování v NATO nenechají vzít. Proto tolik povyku proti Trumpově předvolební kritice NATO.

 

Rovněž zde pro USA hrozí „nebezpečí“ že Evropská unie uzavře s Ruskou federací smlouvu o hospodářské spolupráci a vzájemné bezpečnosti, což je „noční můrou“ pro všechny globalizační stratégy, kteří v utajení připravují mezinárodní dohody typu: TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), CETA (Komplexní hospodářská a obchodní dohoda), NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu), atd.