Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, předtím než konečně přistoupíme k závěrečnému hlasování o pozměňovacích návrzích k vládnímu návrhu zákona o spotřebitelském úvěru a o zákonu jako celku, dovolte mi krátce reagovat na některá vystoupení, která zde zazněla ve středu, předtím než bylo projednávání tohoto bodu přerušeno.

Já a moje ministerstvo jsme zde byli tento týden opakovaně napadáni za to, že v převážné části poslaneckých pozměňovacích návrhů dáváme negativní stanovisko.

Pan poslanec Šincl si zde stěžoval, že nejsme ochotni podpořit jeho geniální návrhy k pojišťovnictví, pan poslanec Černoch se podivoval, proč se bráníme tomu regulovat RPSN u úvěru, pan poslanec Stanjura říkal, že jsme z nepochopitelných důvodů proti tomu, aby počet zbytečných exekucí se snížil.

Dovolte mi proto nyní opětovně vysvětlit, proč některé pozměňovací návrhy, které jsou načteny u návrhu zákona o spotřebitelském úvěru, považujeme za skutečně nešťastné a škodlivé, a to bez ohledu na to, kdo je jejich autorem.

U pana Černocha u regulací RPSN. Pokud jde o regulaci RPSN, o které zde mluvil poslanec Černoch, mohu pouze zopakovat již mnohokrát řečené. Nejde zde samozřejmě vůbec o to, že by nám nevadilo, že jsou někteří lidé ve spárech lichvářů, kteří požadují úroky a poplatky, které v souhrnu vystřelí RPSN až někam do řádu tisíců procent. A už vůbec to není tak, že bychom přehlíželi zkušenosti z jiných okolních zemí. (V sále je velký hluk, řečník se obrací na předsedu s dotazem, zda má pokračovat.)

Naopak, dívali jsme do nich velmi pečlivě. O těchto věcech jsme se zde bavili i na odborném semináři, pořádaném v roce 2014 touto Sněmovnou. Na tomto semináři nevystupovalo jen Ministerstvo financí, ale i Česká národní banka, zástupci bank a lidé z neziskových sdružení, kteří působí přímo v terénu, ve kterém se pohybují oni lichváři. Ti všichni se shodli, že cenová regulace formou zastropování RPSN je sice na první pohled líbivou, ale fakticky nefunkční ochranou spotřebitele. Shodli se, že RPSN regulovat dost dobře nelze, protože zejména u krátkých půjček vyskakuje jeho hodnota z matematických důvodů mimo jakékoliv představitelné hodnoty, aniž by přitom taková půjčka byla skutečně likvidační.

Skutečně ne vždy je vysoké RPSN nutně lichvou. Navíc se náš právní řád umí vypořádat s neúměrně vysokými úroky. Z rozhodování soudů vyplývá, že smluvní ujednání úrokové sazby, která přesáhne cca čtyřnásobek horní hranice sazby, obvyklé na bankovním trhu, je v rozporu s dobrými mravy a takové jednání je neplatné.

Další argumenty proti stropování RPSN podrobně uvádí důvodová zpráva, resp. zpráva z hodnocení dopadu regulace, takzvaná RIA. Odkazuji zde na ni, je to skutečně užitečné čtení.

Z těchto argumentů uvedu ještě alespoň jeden, přestože již zde rovněž několikrát zazněl. RPSN je standardizovaný ukazatel, který nezahrnuje /zdůrazňuji nezahrnuje/ náklady sankční, tedy takové náklady, které se realizují až tehdy, když dlužník nedodrží byť z malicherného důvodu sjednané podmínky splácení. Tyto sankce jsou přitom tím hlavním problémem ve světě drobných nebankovních půjček, ty jsou těmi minovými poli, jak trefně uvedl pan zpravodaj Klaška, které spouštějí většinu životních příběhů s nešťastnými konci a které pak zaplatí dílem i každý z nás na daních. A tyto sankce v zákoně hlídané máme. Ať už jde o limity pokut za prodlení se splácením, nebo třeba i o povahu a rozsah náhrad za předčasné splácení úvěru, v zákoně je upravené máme.

Kladivem na poskytování úvěru lidem, u kterých je zřejmé, že nebudou schopni úvěrový závazek vzhledem ke sjednaným podmínkám a ve své finanční situaci řádně splácet, jsou pak jednoznačně i přísné soukromoprávní sankce vůči poskytovateli úvěru za špatné či žádné posouzení úvěruschopnosti.

Sečteno a podtrženo, regulace RPSN je nevhodná, nefunkční, obtížná a zbytečná. Připomínám, že k tomuto názoru dospěl nejen pan poslanec Fiedler, jak tvrdil on sám ve druhém čtení tohoto zákona, ale především celá tato Sněmovna, a to už v roce 2014, kdy v usnesení k tehdejšímu sněmovnímu tisku číslo 41 konstatovala, že problém predátorských obchodních praktik v sektoru úvěrů se má řešit zcela jinými nástroji.

Takovými, které jsou právě obsahem předkládaného vládního návrhu zákona o spotřebitelském úvěru.

Kolegové poslanci Stanjura, Kalousek a Benda se zde vymezovali proti navrhované výši kapitálového požadavku na poskytovatele úvěru. Rovnou avizuji, že nebudu polemizovat o tom, jestli je tou správnou částkou 5, 10, 15, 20 nebo 30 mil. Byli jsme žádáni o náležité propočty dopadů, ačkoliv Ministerstvo financí opakovaně uvádělo, že ty je v zásadě nemožné provést v situaci, kdy dnes k tomuto nemáme žádnou datovou základnu. Víme s jistotou jen to, že bylo vydáno více než 60 tisíc živnostenských listů opravňujících k poskytování a zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Kolik subjektů to opravdu dělá, a kolik z nich je poskytovatelů, a kolik zprostředkovatelů, nikdo neví. Jak jsou kapitálově vybaveni, už vůbec ne. Navrhovaný kapitálový požadavek má sloužit primárně k omezení operačního rizika, případně k umožnění půjčování z vlastních zdrojů. Proto jsme při hledání optimálního kapitálového požadavku, a nejedná se o žádnou kauci, jak se nám někteří snaží podsouvat, ale o standardní kapitálový požadavek, primárně vycházeli z požadavků, které jsou kladeny v ostatních sektorech finančního trhu. A přiměřenost této výše jsme samozřejmě zkonzultovali s Českou národní bankou, coby orgánem dohledu.

Kolega Stanjura se zde podivoval, že ministerstvo dalo negativní stanovisko k jeho pozměňovacímu návrhu, týkajícímu se činnosti takzvaných inkasních agentur.

(Odmlčuje se z důvodu šumu v sále.)

Konkrétně že nechceme vyloučit dohody o splácení dluhu ze spotřebitelského úvěru uzavřené inkasními agenturami z působnosti zákona. K tomu musím říct, že zde nemáme na výběr. Dohody o splácení dluhu, s jehož splácením je spotřebitel již v prodlení, jsou výslovně upraveny oběma směrnicemi, a to o spotřebitelském úvěru i úvěru na bydlení. Směrnice o spotřebitelském úvěru má dokonce pro tyto dohody zvláštní formulář pro předsmluvní informace a zvláštní požadavky na obsah smlouvy. Dohoda o splácení vzniklého dluhu ze spotřebitelského úvěru je tedy považována za spotřebitelský úvěr, a Česká republika je tuto evropskou normu povinna převzít, přičemž tak učinila již v roce 2010 současným zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy výkladové pochybnosti v tomto smyslu nevyvolává.

Teď ale vysloveně dvě dobré zprávy pro pana kolegu Stanjuru. Evropské směrnice jsou si vědomy možné striktnosti požadavků na veškeré informační povinnosti v případě snahy věřitele rozesplatnit svého dlužníka, a proto stanovily pro tyto případy dvě výjimky, které návrh zákona předpokládá.

Zaprvé, a to je nejdůležitější, pokud za sjednání splátkového kalendáře nic nechci, ani do zajištění nemovitosti, jen chci dostat peníze, na které mám nárok podle původní úvěrové smlouvy, tak se na mě z celého zákona vztahuje pouze úprava jednání se spotřebitelem v prodlení, tedy zastropování brutálních sankcí na přijatelnou úroveň, omezení možnosti okamžitého sesplatnění celého dluhu, a následného prodeje mé střechy nad hlavou, kterou jistím úvěr. Nemusím poskytovat sáhodlouhé předsmluvní formuláře, nemusím mít licenci poskytovatele a kapitál 20 mil. k tomu, abych vymáhal dluhy splátkovým kalendářem.

Zadruhé. Pokud přece jen něco za sjednání splátkového kalendáře chci, ale nezhoršuji celkové podmínky spotřebitele, jsem v zjednodušeném režimu. Musím splnit navíc některé zjednodušené informační povinnosti, ale stále nemusím mít licenci poskytovatele nebo zprostředkovatele a příslušný kapitál. Dle mého názoru tak žádný problém, kterého se obává kolega Stanjura, neexistuje. Spotřebitel je dostatečně chráněn před mnohdy nekalými praktikami inkasních agentur, které svými požadavky dluh velmi navyšují. Současně (jsou) však slušné inkasní agentury dostatečně chráněny před požadavky zákona, které jim znemožnily mnohdy užitečnou činnost. Obě strany tak mohou být spokojeny, neboť stav, který zde existuje od roku 2010, a který nepřinášel výkladové problémy, není měněn.

Ve středu někteří kolegové mluvili o finanční gramotnosti, ale ne vždy úplně přesně. Rád bych zmínil, že od roku 2009 se povinně vyučuje na středních školách, od roku 2013 na základních. Nyní je ten pravý čas začít způsob výuky vyhodnocovat. Začali jsme tím, že jsme si změřili úroveň finanční gramotnosti. Nyní se budeme ve spolupráci s odborníky zabývat tím, jak tu výuku zlepšit či rozšířit, abychom dosáhli lepších výsledků, a vytipovávat další potřebné cílové skupiny, na které bychom se měli dále zaměřit. Tomuto se budeme věnovat v rámci revize Národní strategie pro finanční vzdělávání, kterou představíme v příštím roce. Děkuji za pozornost.