Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dobrý den.

Je to po několikáté, co se zde scházíme a projednáváme prodloužení nouzového stavu. Jsme všichni čím dál tím víc unavení. Jsme všichni čím dál tím víc podráždění. Stejně tak jsou unavení a podráždění i naši občané. Prostě už nás to nikoho nebaví. Nebaví nás to, že nemůžeme žít tak, jak jsme byli zvyklí. Nebaví nás to, že nás tady pořád někdo omezuje. Prostě chceme zpátky ten svůj normální život. A to platí jak pro nás tady v Poslanecké sněmovně, tak pro toho posledního našeho občana kdekoliv v České republice. Chceme všichni to samé.

Jenomže ono to nejde, protože se tady objevila nemoc, se kterou jsme neměli žádné zkušenosti a už rok s ní bojujeme, tu s většími, tu s menšími úspěchy. Ale bojujeme s ní my v České republice, bojují s ní naši sousedé v Německu, bojují s ní v Brazílii, bojují s ní v Izraeli, bojují s ní všude na celém světě. A bojují s ní všichni stejně za použití stejných či podobných opatření. A nikdo na světě, možná s pár výjimkami, které jsou ale dány velkými specifiky, nevymyslel jiný způsob boje s tou epidemií, než ochraňovat ty nejzranitelnější. Snažit se o to, aby co nejméně těch, kteří na tu nemoc umírají, se jí nakazili. Snažit se o to, aby se co nejméně ta nemoc šířila. A s tím se nedá dělat nic jiného, než že se omezují mezilidská setkání. Snažit se o to, aby v žádném momentě se ten stát nedostal do situace, že nebude schopen se starat o své občany. A všichni čekají na to, co může vypadat jako světlo na konci tunelu, to je vakcinace, očkování, které by tu nemoc mělo zkrotit a ten největší problém vyřešit. Každý stát s tím bojuje po svém, ale ty metody jsou stejné. A všude ve světě to vzbuzuje tenze, vzbuzuje to napětí, vzbuzuje to problémy, protože ta opatření jsou nepopulární, ničí zaběhnuté stereotypy, ničí prostě věci, jako je rodinný život, sociální život. Ale je to všude stejné.

Každý stát má nějaký právní řád a každý stát v kritických okamžicích postupuje podle něj. Svůj právní řád má i Česká republika. Máme ústavní zákon o bezpečnosti. Máme krizový zákon. A je naprosto logické, že v situaci, jako je tato, a já věřím, že se všichni shodneme, že ta situace není normální, že není zvladatelná standardními silami a prostředky a standardními způsoby, že prostě ta věc je mimořádná a vyžaduje mimořádná opatření, tak aplikujeme zákony, které k tomu jsou a které za tím účelem byly napsány. To dělá i vláda České republiky. A čas od času musí přijít do Poslanecké sněmovny s žádostí o prodloužení mimořádných opatření, protože prostě ta situace je stále mimořádná. V tom se všichni shodneme.