Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dobrý den.

Je to po několikáté, co se zde scházíme a projednáváme prodloužení nouzového stavu. Jsme všichni čím dál tím víc unavení. Jsme všichni čím dál tím víc podráždění. Stejně tak jsou unavení a podráždění i naši občané. Prostě už nás to nikoho nebaví. Nebaví nás to, že nemůžeme žít tak, jak jsme byli zvyklí. Nebaví nás to, že nás tady pořád někdo omezuje. Prostě chceme zpátky ten svůj normální život. A to platí jak pro nás tady v Poslanecké sněmovně, tak pro toho posledního našeho občana kdekoliv v České republice. Chceme všichni to samé.

Jenomže ono to nejde, protože se tady objevila nemoc, se kterou jsme neměli žádné zkušenosti a už rok s ní bojujeme, tu s většími, tu s menšími úspěchy. Ale bojujeme s ní my v České republice, bojují s ní naši sousedé v Německu, bojují s ní v Brazílii, bojují s ní v Izraeli, bojují s ní všude na celém světě. A bojují s ní všichni stejně za použití stejných či podobných opatření. A nikdo na světě, možná s pár výjimkami, které jsou ale dány velkými specifiky, nevymyslel jiný způsob boje s tou epidemií, než ochraňovat ty nejzranitelnější. Snažit se o to, aby co nejméně těch, kteří na tu nemoc umírají, se jí nakazili. Snažit se o to, aby se co nejméně ta nemoc šířila. A s tím se nedá dělat nic jiného, než že se omezují mezilidská setkání. Snažit se o to, aby v žádném momentě se ten stát nedostal do situace, že nebude schopen se starat o své občany. A všichni čekají na to, co může vypadat jako světlo na konci tunelu, to je vakcinace, očkování, které by tu nemoc mělo zkrotit a ten největší problém vyřešit. Každý stát s tím bojuje po svém, ale ty metody jsou stejné. A všude ve světě to vzbuzuje tenze, vzbuzuje to napětí, vzbuzuje to problémy, protože ta opatření jsou nepopulární, ničí zaběhnuté stereotypy, ničí prostě věci, jako je rodinný život, sociální život. Ale je to všude stejné.

Každý stát má nějaký právní řád a každý stát v kritických okamžicích postupuje podle něj. Svůj právní řád má i Česká republika. Máme ústavní zákon o bezpečnosti. Máme krizový zákon. A je naprosto logické, že v situaci, jako je tato, a já věřím, že se všichni shodneme, že ta situace není normální, že není zvladatelná standardními silami a prostředky a standardními způsoby, že prostě ta věc je mimořádná a vyžaduje mimořádná opatření, tak aplikujeme zákony, které k tomu jsou a které za tím účelem byly napsány. To dělá i vláda České republiky. A čas od času musí přijít do Poslanecké sněmovny s žádostí o prodloužení mimořádných opatření, protože prostě ta situace je stále mimořádná. V tom se všichni shodneme.

Bohužel Česká republika, pokud vím, je snad jediná, minimálně v Evropě, nevím, jak na světě, kdy prostá konstatace faktů, že ta situace je vážná, že je natolik vážná, že není zvladatelná standardními prostředky, a tudíž vyžaduje aplikaci krizových zákonů, je předmětem takto zuřivého politického boje. Pokud se podíváte do Německa, Německo aktuálně prodloužilo karanténu do 7. března, platí to už rok. A nevšiml jsem si, že by v Bundestagu probíhaly takovéto souboje. Portugalský parlament - jednou za čtrnáct dní se sejdou, všichni to tam odhlasují, jdou pryč a nechají tu vládu pracovat, protože vědí, že čelí obrovské zkoušce. U nás je z toho politický boj. A jeho důsledkem je to, že spojení nouzový stav je dneska sprosté slovo. A ze spojení nouzový stav se stalo něco, co je viník. Nouzový stav je viník. A vláda je viník, protože ten nouzový stav drží. A až ten nouzový stav zmizí, tak nám bude všem dobře. To je ta zkratka, kterou tady vysíláme našim lidem. To není pravda. Lžeme si do kapsy a lžeme těm lidem.

Když dneska nouzový stav neprodloužíme, ta nemoc nezmizí. Ta nemoc tady stále bude, akorát ti, kteří s ní bojují, přijdou o prostředky, se kterými s ní efektivně bojovat mohli. A začnou přemýšlet, jak toho cíle a jak těch schopností bojovat s epidemií dosáhnout jinak. Začneme tady kutit. Budeme přemýšlet, jestli rychle nepřijmout nějaký jiný zákon - pandemický, epidemický - který víceméně bude krizový zákon a nouzový stav, akorát se bude jmenovat jinak. Ale všichni už budou spokojeni, protože ten ošklivý nouzový stav, ten viník toho všeho prostě zmizí. Tak budeme kutit. A budeme vymýšlet, jak to udělat. Když nevykutíme, tak budeme doufat, že to za nás udělá někdo jiný, a budeme doufat, že hejtmani, kteří budou čelit té katastrofě a té apokalypse, která se na ně řítí, využijí vše, co mohou z krizového zákona, a vyhlásí stav nebezpečí, což je mírnější verze mimořádného stavu. A jak jsem s některými hejtmany mluvil, tak je to otázka asi hodin, než to první kraj vyhlásí. A budeme v situaci, že tady většina krajů vyhlásí stav nebezpečí, čímž konstatuje, že tady je problém, který není zvladatelný standardními silami a prostředky. A stát se bude tvářit, že ten problém není, protože na státní úrovni žádný takovýhle stav nemáme. Jen ať si s tím v těch krajích poradí. A stát, který to má celé koordinovat a nese za to taky odpovědnost, bude stát, koukat se na to, jak se v tom ti hejtmani plácají, bude se jim samozřejmě snažit pomoc, protože to je naše povinnost, ale ve spoustě věcí nebude mít jak.