Ještě jednou, vážená paní předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři.

Děkuji všem za připomínky a musím říct, že s většinou z nich nelze jinak než v zásadě souhlasit. Protože to není úplně normální, to, co děláme. Nikdy by mě nenapadlo popravdě řečeno, že něco takového budu předkládat, ale také nejsme v normální době. Jsme v situaci, kterou nikdo z nás nezavinil a teď se snažíme na ní nějakým způsobem lépe či hůře reagovat, a myslím si, a teď to opravdu neříkám politicky ani ideologicky, že všichni rozumní lidé se snaží dělat maximum pro to, aby to nějakým způsobem se zrealizovalo, pokud možno rychle v nějakých zákonných mezích, a nepochybně i možná s nějakými chybami, za které se omlouvám, viz třeba příklad toho překlepnutí se tam nebo odkaz na něco jiného, což se snad dá, alespoň podle mých informací, řešit nějakým výkladem, ale to je asi ta nejmenší věc na tom.

Vezmu to postupně, tak jak padaly dotazy. Třetina, třetina, třetina. Byl bych rád, kdybychom to spustili. Jak by mohl vypadat mechanismus? Bylo by to od 12. března, bylo by to pro firmy, které byly odizolovány, tzn. vládním nařízením se jim znemožnilo podnikat, tzn. prodávat, nabízet služby, a teď co je důležité. Pokud by to byla třetina, třetina, třetina, to ještě projde ještě nějakou politickou diskusí, tak by to bylo podle mého názoru spravedlivé ukončit dnem, kdy zahajují svůj provoz. Jakmile se dostaneme do situace, že tomu dáme nějaký režim, dejme tomu do 30. 6., jak třeba žádají nájemci, tak se dostaneme nepochybně do střetu toho, že někoho odizolujeme začátkem května, někoho na konci května, někoho začátkem června, teď nám začnou všichni říkat: „No, ale on měl zase měsíc výhodu a já ji neměl.“ Tak si tedy myslím, že by bylo férové to udělat přesně po dobu, pokud měl zavřeno. Je to dobře počitatelné, dá se to krásně dohledat a svým způsobem to odpovídá nařízení a zase uvolnění. Čili je tam jasný časový horizont. Pochopitelně bylo by to zpětně. Tady jedna věc. To, co zde padlo. Ideálně příští týden to udělat. To je nerealizovatelné. To musím rovnou říct. Protože problém to snad není ani vymyslet, nějakou představu máme, navíc se inspirujeme, jak je to v zahraničí, ale dostat to do režimu, a teď jenom musím říct, jedná se o 200 000 nájemních vztahů a pronajímatelů, což někdo musí nejenom vypsat, musí to nějakým způsobem zadministrovat, pokud možno jednoduše, protože budou napadáni všichni, že jim to děláme složité, ačkoliv musíme zase nějakým způsobem eliminovat nějaké možné zneužití, a tady udělám vsuvku jenom, vezměte si Německo. Německo je nám dáváno za příklad a myslím, že v zásadě dobře. Jestli jste si všimli, tak Německo zastavilo veškerou pomoc živnostníkům. Proč? Protože to nastavili, tak jednoduše to začali zneužívat. Byl průšvih jako dělo a Němci na několik dní museli zastavit veškeré vyplácení podpory. A nějak to dávali dohromady. Čili je vidět, že každá země se s tím nějakým způsobem pere. Na to si také musíme dávat pozor, protože pak budete nepochybně i politicky jako první, kteří budete říkat: Vidíte, jak jste to nastavili, zneužívá se to. 200 000 malých vztahů není jednoduché odadministrovat. Kam se to bude dávat, kdo to bude kontrolovat, atd. Teď neříkám, že stát na to nemá nástroje, ale rozhodně to není obvyklá věc, která by se během jednotek dnů dala vyřídit.

A právě proto si myslím, že je dobré neotálet a přijmout teď zákon, který v zásadě neřeší nic úplně mimořádného, pouze dává nějaký čas na nadechnutí, aby nedostal výpověď do toho 30. 6. Protože on dneska, jakmile bude přijat tento zákon, tak není pod tlakem. Pokud to nepřijmeme, ano, na to je samozřejmě právo, rozumím tomu, a budeme si to ještě prodlužovat, tak si uvědomme, že každý den může dostat výpověď, nekompromisně. Můžete říct, oni se domluví, někdo ano, 7 z 10 se domluví. 8 z 10. Ale dva ji můžou dostat a nedomluví se. To znamená, z mého úhlu pohledu do toho 30. 6. je to jakési rychlé krytí na to, dát dohromady nějaký smysluplný plán, ten si odadministrovat a dříve než za několik, nechci říct týdnů, no ale jako rozhodně do týdne to prostě nebude. A není to otázka zdrojů, zdroje by se na to našly relativně rychle. Je to otázka toho to vyplatit a férově udělat. Takže moje představa taková je, ale musíme dotáhnout prostě, jak vždycky říkám, prostě hospodu na růžku, která nemá žádnou nájemní smlouvu v ruce, kdy mu to cashuje každý měsíc a kdy musíme zajistit to, že to bude odpovídat nějaké cifře, když už mu dáme třetinu, třetinu, třetinu, která skutečně je relevantní, a ne že tedy během dneška připravili všichni, tak jak to teď slyší nás možná v televizi, rychlé smlouvy mezi sebou, a ty smlouvy budou dvojnásobné a my budeme platit něco, co bychom platit neměli. Čili musíme stále vidět nějakou férovost. Jakým způsobem se domluví? To byla dobrá otázka. No je to trošku systém motivační. A my bychom byli rádi, když stát přispěje, aby pochopitelně přispěl i pronajímatel. To znamená, aby nájemce vytvořil adekvátnější tlak na toho pronajímatele. Můžete říct, že to je trošku brutální, ale já myslím, že to není úplně nespravedlivé, protože v tu chvíli se všichni na tom nějakým způsobem participují. Ano, máte pravdu, když se nedomluví nájemce s tím pronajímatelem, tak my mu to nedáme, a tím pádem už je to možná nějaký nabouraný vztah mezi tím nájemce, pronajímatele, ale já myslím, že ne nekorektně. Protože jestliže my říkáme, že dáme, měl by dát tedy i pronajímatel. Popravdě řečeno, trošku je k tomu chceme, nechci říct donutit, ale svým způsobem je to trošku donucovací prostředek, byť si myslím ještě docela férový. Tak co se týká COVID 1, COVID 2, případně trojky a tak dále. To je dlouhý příběh, ale zkráceně řečeno a rychlé odpovědi. COVID 1 je proplacena, teď jsem se zrovna díval ještě do mobilního telefonu, protože mi to chodí online, z 65 %. COVID 2 z 10 %, ale to je dáno tím, že COVID 2 začal později. COVID 1 začala být proplácena 26. 3., přičemž byly uzavřeny žádosti 19. 3., čili do 7 dnů. COVID 2, 3. 4. byly ukončeny žádosti, 9. 4., do 6 dní od konce začalo proplácení. Ano, netrvá to dny, trvá to týdny, ne tedy dlouhé týdny, trvá to třeba 14 dní, 3 týdny, situace je následující. ČMZRB musí zvládnout v jednom měsíci to, co normálně dělá rok. 25 miliard dělá ještě déle jak jeden rok. Má omezený počet zaměstnanců, omezený počet poboček a omezený počet prostorů, který je. Takže jsme tam v rychlosti během několika skutečně dnů dali asi 50 lidí z CzechInvestu, 30 lidí z Ministerstva životního prostředí. Pokud se nepletu, další lidi samozřejmě z MPO a tak dále. V rychlosti jsme tam vytvořili prostory, takřka v polních podmínkách, nechci říct tedy přímo na chodbách, ale není to k tomu nikdy daleko, tam ty lidi jedou, jedou 24 hodin denně, jedou na 3 směny, jedou o víkendech a musí procesovat celý náročný systém, který jsme si bohužel nevymysleli, ten je dán. A je dán tím, že oni musí takzvaně odcheckovat, zkontrolovat každý úvěr, který banka dá. Což je tedy v tomhle tom stavu, takřka vojenském, ve kterém musíme dělat, opravdu šílené. A jedno zkontrolování trvá 3 hodiny. Proč to trvá 3 hodiny? No protože když tam udělají chybu, tak se to všechno vrací. A pochopitelně my nechceme, aby to dopadlo průšvihem. Nicméně, a to je snad ta dobrá zpráva, tím, že jsme posílili lidi, zautomatizovali jsme, co se zautomatizovat dá, tak do konce dubna bude 90 % z COVID 2 vyřízeno. A 10 % jsou ti, kteří na to netlačí na pilu a řekli, že by jim nevadilo, kdyby to bylo v květnu, tak to se snažíme odizolovat. A teď už to jede skutečně tak, že se bude schvalovat skoro miliarda denně. To je jedna věc. Druhá věc, COVID 3. Musíme na to jít jinak, a to proto, že kdybychom teď další fázi udělali podobně jako teď, no tak tím úplně zabijeme Českomoravskou národní rozvojovou banku, to prostě technicky se nedá zvládnout. Takže v úterý chceme jít do Poslanecké sněmovny s úplně novým, nechci říct revolučním řešením, ale říkáme tomu plošná záruka, správné slovo je portfoliová záruka, kdy vlastně stát přebírá přímo vůči bankám prostřednictvím ČMZRB plošnou záruku. A zjednodušeně řečeno vystaví jakýsi bianco šek na, dejme tomu, otázka je, kolik to bude peněz, ale kdybych to dopočítal, 100 miliard korun. V tu chvíli vlastně banky budou moci financovat do výše přibližně krát 3 až 4, takže dejme tomu 350 miliard korun. A v tu chvíli stát přebírá plošnou záruku, a ČMZRB se stává pouze tím administrátorem. Čili kdyby to zdefaultovalo, tak vlastně ČMZRB platí a hned si to vezme od státu. K čemu dojde? Že ČMZRB už nebude kontrolovat každý úvěr, to by se zbláznili, to se nedá technicky zvládnout, takže banky už mají naladěny úvěry, já s nimi jednám každý den, s šéfy bank, ČMZRB je také připravena, ani nemusí být na tohle to, ta si musí dojet 1, 2 a Prahu, kterou teď začala. A současně připravujeme zákonnou změnu, kterou budeme předkládat v úterý prostřednictvím paní ministryně Schillerové do Poslanecké sněmovny. Věřím, že to projde, pokud ano, tak v tu chvíli na konci dubna, začátkem května raději, máme minimálně 150 miliard korun postavených v pozoru v ČMZRB, respektive u komerčních bank, které to zadministrují, udělají a stát dává pouze záruku. Takže to je přesně model, který jsme potřebovali, ale musíme udělat zákonnou změnu. Jinak pozor, to je třeba říci, už nebudou bezúročné, ty úvěry. 1, 2 COVID jsme udělali jako dotované, kdy to šlo. V tom obrovském množstvím, ve kterém se chystá trojka, a navíc bude ještě další a další fáze, když jsme řekli, že takto odzaručíme skoro 900 miliard, už nemůžeme dotovat úroky. A motivace nebude v tom, že firma získá nulový úrok, motivace bude v tom, že vůbec úvěr získá. To znamená, bude to spravedlivé. Dneska to úplně tak spravedlivé nebylo tím, že jsme tam dávali nulovou úrokovou sazbu, taky bohužel nahrnulo obrovské množství žádostí, a to musím říct velmi otevřeně, které byly skutečně dopředu odsouzeny k zániku, prostě a jednoduše firmy viděly, že si můžou půjčit za nulu, tak tam začaly sypat jednu žádost za druhou, zkoušely to zleva, zprava, zakládaly si na to rychle firmy, všechny známé do toho nahrnuli. A bohužel nám to strašně ztížilo práci v ČMZRB, protože pak to dopadalo tak, že to bylo neschvalitelné úplně. To byly skutečně nesmysly, protože, neříkám všechny, ale celá řada z nich. Takže ne bezúročné, dejme tomu nějaké pravidlo, trošku tržní, bude to za lepších úroků, protože to je zaručené, ale výhoda bude v tom, že to bude rychle vyřízené a bude to s daleko větším množstvím schválených klientů, než kdyby samozřejmě šly tradiční cestou. Co se týká Německa, ano, Německo je, nechci říct inspirací, ale my se tak snažím z každého brát něco. Tam jsou obchody větší, to je těch 700 metrů. Proč jsme šli na 200 metrů? Zase jsme se chtěli něčeho držet. Tak zaprvé malé firmy, na tom se asi shodneme, které byly odizolované, to jsou ty firmy na náměstích, v ulicích a tak dále. A myslím, že proti tomu asi nikdo z nás nemůže nic mít, to jsou ty, které už dodýchávají, když to zjednoduším, a skutečně mají problém. Těch 200 metrů čtverečních je dáno legislativně. To jsme si tady kdysi odsouhlasili a firmy do 200 metrů čtverečních obchodní plochy mají vyšší výhody než ty větší, mimo jiné ve dnech pracovního klidu, svátku a tak dále mohou prodávat, zatímco hypermarkety, supermarkety nemůžou prodávat. Tak jsme říkali nevytvářejme tu další skupinu. Rakušané to udělali 400 metrů, Němci 700 metrů. My máme 200 metrů. A teď pozor, a tady bych nesouhlasil s jednou věcí, ale myslím si, že to není nepochopitelné, co teď řeknu, proč třeba ne ty velké a proč ty malé, kdy vlastně se to koncentruje celkem na první pohled docela logicky v malém obchodu a ve velkém se to jakoby může rozložit, tak to vypadá lépe. Samozřejmě, někdo nám říká pouštějte malé, to jsou zástupci malých a středních a živnostníků, někdo říká pouštějte velké, třeba z tohohle důvodu, více se nám to tam rozloží. A teď jenom odcituji to, co diskutuji dnes a denně s epidemiology. Režim uvolňování není jenom o tom, jak tam nastavíme hygienická pravidla a jakým způsobem se nám tam vejde počet lidí s nějakým prostě dvoumetrovým odstupem a tak dále, ale rovněž tím, a teď to řeknu trochu jako by vulgárně, dávkujeme lidi do společnosti. To znamená, tak jak je to v etapách, tak vlastně je jasné, že se dávkoví lidé, kteří budou chodit po městech, po obcích a tak dále. A v tu chvíli vlastně my, když je budeme dávkovat do malých obchodů, tak jich budeme dávkovat menší množství. Zatímco když otevřeme velké, no tak logicky jich vyrazí více. Oni se tam sice nějakým způsobem rozloží v tom, ale ve finále je zřejmé, že do menších to, teď to je názor epidemiologů, to znamená jít vlastně tímhle tím způsobem plošným a nedívat se na to jenom prostě přes jeden obchůdek, ale dívat se na to, kolik lidí nám vlastně bude, abych to řekl, korzovat prostě na tom náměstí nebo třeba v tom obchodním centru a tak dále. Obchodní centra byla největší diskuze, kterou jsme měli. Já jsem navrhoval trošku dřívější termín, argumentoval jsem všemi hygienickými předpisy, dokonce jsem říkal, tak tam postavme armádu, postavme tam vojáka, který tam bude stát a bude kontrolovat, že ti lidé nosí roušky. A když ne, tak tam čapne děcka a vynese je ven. Jako nepochodil jsem a musíme si říct obecně. Buď budeme poslouchat hlas byznysu a ekonomiky, a já jsem jeho řekněme zprostředkovatelem, čili se kloním k tomu, byť samozřejmě musím respektovat i jiné názory, anebo respektovat hlas epidemiologů, kteří tady odvedli super práci, výbornou práci, já si myslím, že se snad všichni shodneme na tom, že Česká republika obstála v prvních čtyřech pěti týdnech. A neříkám to politicky, já prostě si myslím, že skutečně se tady odvedla dobrá práce a vsadili jsme na jejich názor. A zaplať pánbůh to vypadá dobře. Já dneska nemůžu udělat to, že se postavím proti nim a řeknu ne a my to přehlasujeme na vládě, možná bychom to nějak zvládli. A finále bylo takové, co nastalo v Japonsku, kdy nám tady přišla prostě druhá vlna. A je problém.

A samozřejmě se to bude opět izolovat a bude to delší a delší a delší. Takže je to nesmírně náročné rozhodování, já jsem frustrován samozřejmě, protože jsem člověkem, který hájí byznys, ale bohužel tady prostě musím na ten názor slyšet. A snažíme se prostě, aby to bylo vyvážené. A teď se můžeme bavit o tom, jestli 200 metrů, 300 metrů, 400 metrů, já nevím. Prostě vsadili jsme na nějakou linii, která tady je definovaná, a jdeme tedy krok za krokem. Další diskuze byly kadeřnice a tak dále, to bychom mohli teď déle diskutovat. Ten problém v obchodních centrech mimo jiné je dán ne tím malým obchodem, ten problém je tím, že tam korzují na chodbách. A teď my máme zavřené školy, to znamená děcka budou se potkávat kde? Tak epidemiolog řekne, no budou se potkávat v obchodních centrech. A vy sice nepustíte fastfoody, ale oni se tam stejně potkávat budou, protože tam party budou stejně korzovat. A vy jim to vlastně de facto otevřete. Zatímco třeba v hobbymarketu, tam jako asi nelze předpokládat, že by se potkávali mladí lidé. Prostě mají z toho obavu, mají z toho strach. A může se nám to třeba líbit, nelíbit, já myslím, že je třeba kartu, kterou jsme nastavili a vsadili jsme na názor epidemiologů, dohrát. Tím spíše, že výsledky jsou zatím dobré. To znamená, že je zřejmé, že jsme šli cestou správnou. Nicméně zpráva snad dobrá pro podnikatele, bude-li se to lepšit a první výsledky budeme mít v polovičce příštího týdne, kdy budeme mít vyhodnocené velikonoce, tak je nechci říct nepsaná dohoda, ale opětovně zasedneme a zkusíme třeba některé termíny posunout maličko dopředu. Ale zase férově říkám, bude-li to horší, bohužel může nastat situace B, která je horší. V každém případě jsem přesvědčen, že termíny, které jsme stanovili, stanovily cestu na konci tunelu, ukázaly světlo. A je lepší podnikatelům dneska říci i třeba horší zprávu, že otevřou 8. června, ale vědí, že to nebude to července, do srpna, protože tady kolovaly historky, že to bude třeba půl roku zavřené. To znamená v tomto případě je lepší možná, je to něco negativního, ale do určité míry se na to alespoň připravit. Samozřejmě pro stát je to jasné. A tady rozumím názorům, které zde říkáte. Ti, kteří jsou déle odizolováni, musí dostávat dále podporu, není jiné cesty. Druhá věc je, že to taky musíme odfinancovat. To znamená, že to musí být v nějaké přiměřené míře. A bavme se o tom, jestli je to 15 tisíc dobře nebo špatně, plus 5 tisíc sociální, zdravotní a tak dále. A už jsme tedy u toho, co zde padlo. To jsou nepodpořené skupiny. Já bych tady vypíchnul jednu věc. Principiálně souhlasím, vždycky najdeme nějakou skupinu, skupinku, i když pořád přemýšlíme, kdo nám tam ještě chybí, která nám z toho třeba vypadne a kterou musíme nějakým způsobem dohrát. Já nevím, kdo z vás jste zažil světovou hospodářskou krizi před 10 lety, já jsem ji zažil. V té době jsem podnikal a podnikání tenkrát šlo na 50 %, někdy i 40, 30 %, bylo to hodně tvrdé. Je pravda, že to je nesrovnatelné s tou současností, protože teď se jde na nulu, ale zase pozor, tehdy to bylo 2 roky. A ono jako dneska už se to tolik nezdá, ale jestliže vám na 2 roky klekne výroba, tak jdete na 30, 40 %, ono už to není daleko toho, co je dneska. A nejenom výroba, obchod a tak dále. A teď prosím pěkně jenom, zkusme si na to vzpomenout, já si na to dobře vzpomínám, jaká tehdy přišla podpora. Já když si vezmu, jak dneska bereme skupinku za skupinou, a máte pravdu, že s. r. o. ještě nemáme dohrané, když bereme živnostníky, toho, toho, a snažíme se, aby každý něco dostal, když vidím desetimiliardy, které každý den do toho dáváme, investujeme, a když si vzpomenu, co se tenkrát odehrávalo? Nic. Nula tenkrát byla. Jediné, co se domluvilo, bylo šrotovné, které než se domluvilo, tak to skončilo a šrotovné nebylo. A to neříkám, že šlo zrovna o nějaký geniální nástroj. Jenom chci říct, že dva roky se o tom mluvilo a v podstatě podpora tenkrát nulová.

Neříkám to politicky, neříkám to ideologicky, jenom tím chci říct, že dneska máme měsíc po tom zahájení toho megaproblému a máme tady v podstatě skoro všechny skupiny pokryté. Co s s. r. o., kde je sám zaměstnancem? Respektive není právě tím zaměstnancem, což je totiž ten problém. Pokud je tam zaměstnancem, tak se může hodit na kurzarbeit, pokud není tím zaměstnancem, tak se pochopitelně dotyčný hůře identifikujeme. Ne, že bychom mu nechtěli dát podporu, ale on tedy říká, já neberu žádnou mzdu, já jsem tady vlastně převlečený živnostník, akorát mám na sobě navlečené s. r. o. A já, když to dobře dopadne na konci, tak si něco vyplatím, možná ano, možná ne. Já nechci říkat, že to je šedá zóna, on na to má názor, on na to má nárok, v pořádku. Nám se těžko ten dotyčný odchytává, zatímco zaměstnanec je jasný, s nějakým příjmem, a živnostník jsme řekli plošně v pořádku, tak prostě jim to dejme. No jednoduché řešení by bylo, tak jim dejme stejně, co živnostníkům. V tu chvíli tady máme tisíce redemit společností, s. r. o., které stojí zaparakované někde v garáži právních firem. A druhý den si přijde každý pro 15 nebo 25 tisíc a máme tady další průšvih. Ano, řeknete, tak zjišťujme, co tedy vlastně dělal, jak dělal, co fungoval. Já tím jenom chci říct, že najít zase nějaký klíč na to, jak tuhle skupinu, která už tedy není velká mezi námi, identifikovat není úplně jednoduché. A stejně tak je to vlastně s tím, řekněme s tou skupinou takzvaných souběhů. Ano, je pravda, že pokud on je živnostníkem na vedlejšák a někde ještě pracuje a má tam tedy 5 tisíc, tak to není úplně typická věc. Když tam má normální, protože smyslem bylo poskytnout tu podporu někomu, kdo nemá jiný příjem. Očekávám, že když má někdo někde nějakou mzdu, tak tam má nějaký normální příjem, byť je třeba zkrácený. Pokud tam má 5 tisíc, tak samozřejmě to je malinká skupina, zkusíme na ni něco najít. Neziskovky, ano, rozumím tomu, budeme taky se snažit na ně hledat názor. A to DPH tady bylo správně řečeno. DPH se trošku glorifikuje. Odpusťte DPH, já tedy nejsem pro, aby se odpouštělo DPH. DPH je, abych to řekl správně, neutrální. Já tomu říkám průtočné, někde si ho někde nárokuje a pak ho zase musí dávat pryč. Já nemůžu to odpustit z jedné strany a z druhé strany to nechat, to by nedávalo smysl, DPH je naprosto zásadní prostě příjem do státního rozpočtu. A pozor, to nejsou peníze podnikatelů, to DPH, to jim vůbec nepatří, to jenom přes ně prostě má tu čest, že to proteče. To znamená, jsou tady dva příklady. Když nefunguji, předpokládám, že nenakupuji, tím pádem nic si nenárokuji, ale taky mě nic netrápí na tom výstupu. To znamená, neměl bych být chycen. Věc jiná je taková, že jsem se dostal do pasti, já jsem nakoupil, odrazil jsem si, teď stojím 2 měsíce, mám odvádět. A já samozřejmě bych měl odvést, protože už jsem si to odrazil. Problém je v tom, že nemám cashflow, protože ho nemám z jiných příjmů, respektive z příjmů, které normálně mám. To znamená, já jsem si vlastně to, co jsem už zaplatit měl, použil na něco jiného. Ale to nijak nemění to, že já to DPH bych skutečně odvést měl, protože to jsou peníze, které už jsem si vynárokoval. Ale souhlasím s 3 variantou, která nastat může, a ta je tehdy, když mi nezaplatí. Ale to podle mého názoru nemá cenu dávat do zákona, protože uděláme akorát lex, abych to nazval, lex DPH korona, kdy vlastně my nesystémově zaneseme nějaký nový systém jenom proto, že dneska máme problém. Protože je pravdou u nájemníků a pronajímatelů, že když mi nezaplatí, tak já z toho to DPH odvést musím, tam je nejjednodušší cesta, že půjdu na finanční úřad a prostě řeknu si o odklad. A buď mi to finančák vyřeší tím, že mi ho automaticky dá, anebo že mi odpustí to penále, čímž je to pro mě v podstatě stejné a nemusím platit do doby, než to budu mít. Podle mého názoru je to nejrychlejší cesta, elegantní cesta a nekomplikuji si to, ale prosím pěkně, zase nepoliticky, neideologicky, nedávejme DPH do nějakého systémového řešení, protože to by stát fakt položilo. To nemá co do činění s koronavirem.

Děkuji.