Jsou věci, kterým se Vám ani nechce věřit, dokud je nevidíte na vlastní oči. Možná nechcete ani potom. Protože v koutku duše stále doufáte, že to prostě nemůže být pravda. Tak nějak jsem se v posledních dnech cítil na Ukrajině, kde probíhal summit evropských ministrů sociálních věcí.

Mohl bych psát o tom, co jsme řešili z naší odborné agendy. Od problematiky uprchlíků až po zajištění psychologické pomoci obyčejným lidem i veteránům. Myslím si ale, že důležitější je pro Vás, kteří tyto řádky čtete, něco jiného. Podělit se o tuto zkušenost. Kdyby ji měl každý, tak věřím, že bychom se již nesetkávali s názory, že Rusko vlastně za nic nemůže a i kdyby, tak my nemáme dělat nic a jen vyvěsit bílou vlajku.

Ne, zlu se musí člověk postavit. Jinak stále jenom roste a roste. Čím déle ho necháme, tím více škody nakonec způsobí. Historie nám to už ukázala dost jasně. A kdyby o tom někdo pochyboval, stačí se podívat na zničené domy v Borodyance, kde ještě relativně nedávno žili místní klidné životy. Dokud i na ně nezačaly dopadat ruské rakety. Dnes už jsou ohořelé zbytky někdejších domovů jen smutnou připomínkou toho, co se tady stalo. Stejně tak se může podívat na pomníky pro oběti ruských zvěrstev v Buči, kde Putinovi hordy mučili, vraždili, okrádali, zapalovali a znásilňovali. Jen tady jejich řádění nepřežilo více než 1400 lidí včetně 37 dětí. Když to člověk vidí na vlastní oči, cítí smutek a zlost zároveň.

V politice má každý v zásadě jen dvě cesty. Může dělat to, co je snadné, nebo to, co je správné. Jsem hrdý na to, že naše vláda jde tou druhou cestou. Proto pomáháme Ukrajině, aby se mohla bránit. Proto celoevropská iniciativa munice pro Ukrajinu a další aktivity. Vykřikovat se založenýma rukama "chci mír" vede jen k dalším masakrům, a nakonec ruským tankům v Praze. Protože zlo se samo nezastaví.