Děkuji znovu za slovo. Dělal jsem si poznámky, s tím, že byly tam některé věci, které zazněly jako dotaz, ale některé věci byly řečeny jen tak do pléna, a přesto si myslím, že je dobré se u nich zastavit.

Shodnu se na tom, a ostatně i včerejší debata i následné debaty v Poslanecké sněmovně o tom, jestli maturita z matematiky má být povinná nebo má být zachována volba mezi matematikou a cizím jazykem. To znamená, nikdo neruší výuku matematiky, nikdo neruší volbu, možnost maturovat z matematiky. A zrcadlí se v tom slovíčku umí dobře matematiku, nebo má papír z maturitní zkoušky z matematiky. To znamená, je to o této zkoušce jako takové, o její povinnosti. Sama povinnost není to, co by naučilo studenty matematiku, pouze je, když si vezmu ještě obsah té zkoušky, tak se na ni připraví, ale stejně pak cestou využití matematického logického myšlení nepůjdou. To znamená benefit, který častokrát průmysl nebo technicky zaměřené vysoké školy od toho očekávají, z prostého důvodu nebude, protože žáci a studenti se připraví na něco, čeho se budou bát.

Mnohem zásadnější je proměnit výuku matematiky, ale ono se to týká v podstatě celého českého vzdělávacího systému, který dlouhou dobu byl podfinancován a i přes masivní investice v posledních letech, tak si myslím, že jsme pouze na začátku cesty, pokud všichni myslíme vážně to, že chceme jít vzdělanostní ekonomikou.

Co se týká debaty nad nastavením systému, který byl dlouhodobě nastaven na to – dostat dobrou známku, a ne se něco naučit, tak ona ta povaha je v hlavních tezích, což externí skupina dala jako svůj vstup ministerstvu a my teď máme připravit Strategii 2030+ jako finální dokument, který bude vycházet z hlavních tezí, tak je asi důležitější a lepší formativní hodnocení a poskytování, ale ne na konci roku, aby tam byl elaborát, ale stálé zpětné vazby.

Když použiji příměr, a každý z nás, kdo sportoval, tak ví, že pokud by doběhl nebo dohrál fotbalista zápas, tak když mi někdo řekne, je to dvojka, je to super, a nevíte, jestli se máte zlepšit v obraně, v útoku, jestli dobře kopete pravou nebo levou. Ale ano, pro novinářskou zkratku, že záložník za toto ligové kolo dostal devítku, je to fajn, podíváte se rychle do novin. Myslím si, že v případě vzdělávacího kontinuálního procesu, kterému se věnujeme v povinné školní docházce 10 let, když vezmu první povinný předškolní rok a 9 roků základky, tak by neměl být fotbalovým zápasem, stručným shrnutím na konci ligového kola, ale protože s tím člověkem pracujete, měl by dostávat, a jsem rád, že spousta učitelů to dělá, okamžitou zpětnou vazbu, kde dělá chyby. Souhlasím tedy i s rčením, že jenom na chybách se posouvá dál. A jestli něco brzdí podle mého osobního názoru – nesouvisí to s tímto dokumentem, ale berte to jako můj osobní názor – jestli něco brzdí sebevědomí české společnosti, tak je to strach udělat chybu, protože jsme k tomu – a já jsem už ta generace, která školstvím prošla v době, kdy skutečně jste se nehlásil ve chvíli, kdy jste nevěděl, nebo jste si nebyl stoprocentně jistý, protože jste nechtěl říct chybnou odpověď, neboť chybná odpověď rovnalo se nevím, případně nějaký posměch, případně něco takového – už se nehlas, ty to nevíš. Koncept je skutečně o tom, abychom se svůj názor nebáli říct, ale to je trošku hlubší problém.

Myslím si, že se nedá vyřešit nějak direktivně, byť je to českou společností dlouhodobě prorostlé. Ale musíme to zkusit pozitivně změnit přes vzdělávací soustavu. Co se týká víceletých gymnázií, tak hlavní teze, nikoliv tento dokument, ale hlavní teze, které dostalo ministerstvo od externí expertní skupiny, tak mluví skutečně o tom, že ty systémy, které jsou úspěšné, tak neprovádějí tu včasnou selektivitu, to znamená, že nerozčleňují v 5. třídě děti na to, které jsou dobré, které nejsou dobré, anebo mají být více úspěšné. A třeba Finsko víceletá gymnázia zrušilo. Ale v českých podmínkách víceletá gymnázia tady máme, v tuto chvíli měly by plnit funkci skutečně těch výběrových škol a je nutné si přiznat, že jsou místa, kde to nejsou školy výběrové. Tam, kde narazíte, a na naší lokální úrovni se s tím určitě potkáváte, že ze 3 tříd základní školy se vygeneruje jedna třída místního osmiletého gymnázia, tak se nebavíme o tom původním záměru, že na tyto výběrové školy mělo směřovat 5 % nejnadanějších žáků. Bavíme se o tom, že tam máte 1/3 těch, kteří jsou v tom daném regionu v danou chvíli dostupní. To asi není ten směr, kterým bychom se měli vydávat. Ale, a tady dodávám, že mám jiný názor, nemá externí expertní skupina, že z mého pohledu jsme na začátku cesty narovnávání podmínek v celém vzdělávacím systému. A bez toho, že bychom výrazně zvedli kvalitu celé vzdělávací soustavu, podporu na základních školách a extrémně na druhém stupni základních škol, tak nemá smysl se vůbec bavit o omezování kapacity víceletých gymnázií. Protože v tuto chvíli je to jasná cesta, a zaznělo to tady a je to potřeba si přiznat, ti rodiče jsou extrémně motivováni to dítě vyvést z té standardní vzdělávací cesty. Až budeme schopni nabídnout kvalitu všude stejnou, já jsem mluvil o těch rozdílech ve svém úvodním slově, až bude jistota, že ať dítě máte v kterékoliv škole České republiky, tak se mu dostává víceméně stejného vzdělání, tak se můžeme bavit o tom, že se víceletá gymnázia omezí a možná jako hudba budoucnosti někdy v budoucnu zruší, protože nebudou potřeba. Nikoliv direktivním zásahem s vrchu. A pak si můžeme říct, že jsme konečně dohnali to bájné a vzývané Finsko. Co se týká prodloužení školní docházky z 15 na 18 let, co zaznělo, tak já jsem se proti tomu ohradil vůči MPSV, protože si skutečně nemyslím, že lékem na asi 1000 dětí, které se objeví na úřadech práce bez dokončené základního vzdělání, respektive s ukončeným, ale po 15. roku právě, tak natažením té lhůty na 18 let skutečně ty sociální návyky a tyhle problémy nezměníme. Tvrdá data ze zahraničích studií ukazují, že pokud někde chcete provést tu změnu, tak se má provádět ale na předškolním vzdělávání. To znamená tím, že dokážete nabídnout na určitou dobu vlastně prostor, kde se to dítě naučí návykům, kde se naučí učit, kde se dostane mezi ostatní děti a ta rodina je třeba motivovaná v některých zemích jenom tím, že tam to dítě dostane najíst, dostane se mu péče a je tam světlo, teplo a jsou tam ostatní děti. To znamená vyřešením mezi 15. 18. rokem věku, nafouknutím té hranice skutečně pouze zveličíme problém na základních školách. A nabízí se ten vtip, že proč se všichni bojí, ale já ho tady nebudu říkat, ale proč se všichni bojí někoho ze 3. třídy? Protože má otce v 8. Tak tady jsme docela blízko toho, aby tento byrokratický krok nepřinesl nic, pouze problémy na základní školy.

Pokud se bavíme o těch problémech předčasných odchodů do zaměstnání, já je samozřejmě také vnímám, ale řešení neleží na tom, že posuneme povinnou školní docházku na 18 let věku, ale leží v terénní práci na úrovni těch rodin. A pokud se máme o něčem bavit, tak o tom, abychom co nejrychleji nabídli těm rodinám to, že se o dítě postará a získá nějaké návyky v předškolním vzdělávání. Ale to je samostatná výzva a nesouvisí s povinnou školní docházkou a skutečně tento návrh, dle mého názoru, nepřináší do toho systému vůbec nic dobrého. Co se týká postoje k malotřídním školám, tak bylo by líbivé, kdybych samozřejmě řekl, že budou extrémně podporovány malotřídky, ale pojďme si přiznat, jak to je v České republice. A ten postoj ministerstva se nemění, zůstává stejný a myslím si, že je velmi logický. Malotřídky jsou financovány skutečně tak, že je rozhodnutím té dané obce, jestli tam tu školu chce mít nebo nechce mít, ale věděla hned od samého počátku, že se na to váže nutnost dofinancování jejího provozu. Když si vezmete, a podíval bych se na to s optikou toho, co jsem na vysoké škole učil, to znamená veřejných financí a veřejné správy, tak Česká republika se vyznačuje velikým počtem malých obcí a také se vyznačuje velikým počtem škol. Z pohledu veřejných financí a veřejné správy se také můžeme bavit o tom, kde je efektivní výkon té veřejné správy, jaká je optimální velikost té obce, aby to bylo dostupné občanům, ale aby to také bylo efektivní z pohledu ne ekonomického pouze, ale také z pohledu toho, že máte zastupitelnost výuky a další věci. To znamená u těch malotřídek i změnou financování, ke které teď dochází, tak nedochází ke změně, že by si pohoršili, ale ani polepšili. A samozřejmě jsem toho názoru, že bychom spíše měli směřovat k tomu, že dostupnost mateřských škol je specifické téma, to je logické, že se ty mateřské školy nacházejí co nejblíže těm rodinám, totéž platí pro první stupeň základních škol, ale v případě druhých stupňů základních škol už se bavme o svazkových školách, bavme se o tom, že ty obce spolu spolupracují a že tyto typy svazků by měly být zvýhodňovány. Protože je to samozřejmě i z pohledu kvality výuky i z pohledu ekonomického je ta varianta výhodnější. A samozřejmě vždycky tam musí být ten atribut toho, aby to samozřejmě bylo dostupné těm rodinám. Tedy je to o nějaké efektivní a optimální síti škol v České republice.

Co se týká věkové struktury, tak to šetření jsme udělali my společně s řediteli škol, když jsme je požádali o aktuální data. Nejenom jaká ta situace je, ale jak se bude vyvíjet. To znamená v únoru minulého roku jsme dostali konkrétní informace přímo ze škol. Jaká je věková struktura, jaký očekávají ředitelé vývoj. Ta situace, a není v tom namočena jenom Česká republika, ale ta situace skutečně není dobrá. Ty kroky ke zvyšování atraktivity učitelského povolání souvisí v první řadě s financemi, ano, ale nejenom. Já jsem tady mluvil také o podpoře učitelů, to znamená ta motivace proč by někdo měl nastupovat z pedagogických fakult, tak je lemována samozřejmě atraktivitou povolání přes peníze, proto masivně přidáváme a budeme přidávat i v letošním a příštím roce. Ale zároveň také, a ten zákon o pedagogických pracovnících, který teď máme ve sněmovně, mluví o tom, že chceme otevřít sekundární kanál. Pokud tvrdíme, že pedagogickým lídrem, a já myslím, že na tom se shodneme, že pedagogickým lídrem má být ředitel školy, tak z druhého šetření ukazuje, respektive z tohoto šetření, ale druhé sady se ukazuje, že jsou kraje, kde přes 10 % výuky je zabezpečováno nekvalifikovanými pedagogy. To jsou pedagogové, kteří působí na výjimku. Myslím si, že má smysl, zvlášť při tom, že jsou dneska lidé, kteří mají vysokoškolské vzdělání a chtějí učit, otevřít ten systém i lidem, kteří nemají v tu danou chvíli pedagogické vzdělání, ale ten kdo rozhoduje a toho člověka nebere tedy na výjimku, ale vzal by na období 3 let, respektive v období 3 let by si musel dodělat doplňující pedagogické studium, a zároveň, a to je to o té motivaci, proč by to měl dělat, chceme školám poskytnout na období 2 let, na takzvané adaptační období, prostředky nejenom na dovzdělání toho pedagoga, který nastoupil, ale zároveň i prostředky na uvádějícího učitele. Tedy někoho, kdo se bude tomu novici věnovat. V kombinaci s podporou, která se váže k rámcovým vzdělávacím programům, by to mohlo, a pevně věřím, že se to tak také stane, vytvořit ten správný mix k tomu, aby větší procento studentů pedagogických fakult nastupovalo do praxe. Informace přímo z pedagogických fakult hovoří o tom, že ta tristní situace, kdy tam nastupoval pouze každý druhý, tak se zlepšila, ale přesto i díky tomu, že budou odcházet do důchodu populačně silnější ročníky, tak je podle mého názoru nutné tu situaci řešit takto systémově, jak jsem před chvilkou říkal.

Co se týká administrativní náročnosti, které agendy jsou zbytné? My jsme si nechali udělat nebo požádali jsme ředitele, aby nám také řekli, jaké je to portfolio těch administrativních úkolů, které činí, protože jsme vycházeli z hypotézy, že ne vše, co ředitelé škol dělají, přímo souvisí s tím, že by jim to nakázalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Tato hypotéza se ukázala jako správná.

To znamená když se podíváte, tak něco, co může ministerstvo přímo ovlivnit, tak tvoří nikoliv malý, ale zase ne zásadní výsek té agendy ředitele školy. Protože on je zároveň i hospodář, jsou tam hygienické předpisy, je tam bezpečnost práce, je tam řada dalších věcí. To znamená, toto nemá Ministerstvo školství v přímé gesci. A nabízí se to, co říkal pan senátor Růžička, podpořit školy v tom, aby to nemusel dělat přímo ten ředitel. Proto také ve změně financování pro letošní rok se nenavyšovaly pouze platy nepedagogických pracovníků, ale rovněž ten objem přidělených míst na nepedagogickou činnost. Zjednodušeně řečeno, aby u té agendy, kterou, když už ji nemůžeme zrušit a ten formulář zlikvidovat, neb nám to nepřísluší, tak je povinností ministerstva pokusit se sehnat prostředky na to, aby to ten ředitel mohl ze sebe skopnout, aby měl čas být tím pedagogickým lídrem. A tu činnost za něj mohl dělat někdo jiný. V případě malotřídek nebo malých škol se také nabízí do budoucna, chceme se o tom bavit i na půdorysu strategie 2030+, samozřejmě i to, aby se těch rolí, které v tuto chvíli přenesli zřizovatelé díky právní subjektivitě škol na ty školy samotné, tak aby jim odlevili samotní zřizovatelé. Je v jejich zájmu, aby tam tu školu měli, ostatně takto to deklarují oni sami. A ty menší školy skutečně nedisponují tou personální kapacitou. My jim ty prostředky pošleme a oni toho člověka neseženou na to, aby zabezpečovaly všechny věci. To znamenání, nabízí se, aby na úrovni některých menších měst třeba ta agenda hospodářská, ekonomická byla agendou sdílenou, kterou zabezpečuje ten zřizovatel a neklade ji na bedra těch ředitelů.

Co se týká administrativní náročnosti, která jde za námi jako za ministerstvem, tak já pevně věřím, že zavedení resortního informačního systému, což by mělo proběhnout do konce roku 2023, tak by mělo zabezpečit, že skutečně nebude ministerstvo ani žádná z jeho přímo řízených organizací vyžadovat duplicitně nějaký dokument, respektive že ten způsob té komunikace se výrazně zjednoduší. Co se týká mateřských škol, tak jsem rád, že to tady zaznělo, protože ta situace v mateřských školách, o tom tématu se tolik nemluví a já jsem před chvilkou říkal, že tam je ale možná jádro úspěchu některých zemí. I sami Estonci, kteří teď uspěli v šetření PISA, tak říkají, že těžiště úspěchu není v pouhé digitalizaci, ale také v tom, že masivně podporují předškolní vzdělávání. U mateřských škol toho problému jsme si vědomi. Já teď řeknu makročíslo a hned ho doplním. V tuto chvíli díky investicím do mateřských škol jsou kapacity míst přes 400 tisíc. V mateřských školách je 364 tisíc dětí. Takže z globální o pohledu je naplněno z 91 %. To čemu ale čelíme, tak je spjato spíš se suburbanizací a těmito záležitostmi v oblasti velikých měst a určitých lokalit, kde skutečně spádově se nedostává kapacit v nových výstavbách, anebo v místech, kde vznikly nějaké podniky, závody. To samozřejmě je nutné řešit a ostatně i proto se opakovaně navyšovaly prostředky na Ministerstvu pro místní rozvoj v Iropácké výzvě, která směřovala ke kapacitám mateřským škol a byly tam přesměrovány vysoké prostředky v řádu miliard korun nad rámec té původní výzvy, aby se podařilo v těchto oblastech, kde ten převis poptávky nad nabídkou těch míst je, aby se to podařilo vyřešit. Z pohledu struktury, která nám chodí do mateřských škol, tak je nutno si přiznat, že povinnost zajistit má zřizovatel. Tedy ta povinnost je na oblasti obcí.

Ta podpora ze státu je důležitá, pomáhá, ale primární povinnost zajistit od 3 let věku, a bylo v zákoně dokonce chvilku od 2 let pokud si dobře pamatujete, což vyvolávalo ty potíže s tím, jestli dvouleté děti automaticky mohou býti součástí toho kolektivu v mateřské škole, protože tam jsou jiné hygienické standardy a tak dále. Tak ta povinnost je od 3 let. A nutno přiznat, že zřizovatel by se jí neměl žádným způsobem zříkat. A už v tuto chvíli ale v mateřských školách je 45 000 netříletých. To znamená tam, kde ty kapacity byly, tak ti zřizovatelé tam pouští i mladší děti, ale samozřejmě jsou určitá místa v České republice, kde nejsou přijati ještě tříletí. To jsou ta místa, kde ta kapacita není a kam se to v tuto chvíli přesunulo díky nějaké divoké výstavbě v obcích, které předtím měly 1000 obyvatel, teď budou mít 3000, a ještě se tam nastěhovaly mladé rodiny. I to je důvod proč, a teď se dotknu a využiji ten prostor k tomu, abych řekl svůj postoj k dětským skupinám, Ministerstvo školství nezpochybňuji roli dětských skupin, ale v péči o děti od 0 do 3 let věku. Protože zatímco tady se bavíme o péči o ty děti, tak na úrovni mateřských škol se bavíme i o vzdělávání. Takže ten původní návrh a pilotování dětských skupin, že jsou tu od 0 do 6, tak nedává z mého pohledu smysl. Zvlášť, když jsme před nedávnem, před několika lety schválili v legislativě, že je povinný poslední rok předškolního vzdělávání. To znamená, všechny děti, pokud nemají individuální vzdělávání, mají od 5 do 6 chodit do mateřských škol. To je při věkové kohortě 110 tisíc dětí a kapacitě 401 tisíc míst je jasné, že kdo chce, tak do mateřské školy to místo dostane od 5 do 6 let věku. Nedává tedy smysl, abychom tady drželi paralelní systém dětské skupiny, když tvrdíme, a myslím, že jsme tím byli vždycky vyhlášení, že máme kvalitní předškolní vzdělávání. Sám jsem říkal, že se můžete potkat, a vy jako senátoři ve svých oborech se asi potkáváte s tím, že někdo řekne, ale naše dítě se nedostalo. A těch 30 tisíc tříletých se nedostalo. Když jsem si dělal detailnější analýzu, tak přes 20 tisíc žádostí jsou žádosti nespádových dětí. Ten systém je postaven na tom, že máte spádovost a do té školky to dítě patří. A samozřejmě ve chvíli, když použiji příklad od nás z Brna, ve chvíli, kdy bydlíte v Rajhradě, tam máte nárok na místo ve školce, ale chcete to dítě zavést a míst ho ve školce v Modřicích, kde pracujete, tak je logické, že tam dáte trochu přihlášku. Ale pokud tam není kapacita, tak je to zamítnuto. Ale neznamená to, že v místě svého bydliště ta kapacita není. Ale říkám, není to problém všech 30 tisíc dětí. A proto jsme šli na kompromis, že může být překryv mezi dětskou skupinou a mateřskou školou tak, aby děti v dětských skupinách, kde je to rychlejší, to zavržení může být jako do nedokončených 4 let věku. Protože skutečně jsou místa, kde ten přetlak v tuto chvíli není vyřešen. Tak to je postoj Ministerstva školství neb myslím, že toto téma se nám stejně bude vracet. To pozitivní k mateřským školám není jen to, že se teď masivně poslední dobou investuje do kapacity mateřských škol a ta kapacita se zvedla, ale zároveň přesně to, co tady bylo zmiňováno, ten překryv, respektive nepřekryv, tak je konečně zapracován a je hrazen. A méně číslech z minulého roku, kdy jsme udělali rozvojový program právě na hrazení překryvu v mateřských školách v rozsahu alespoň 2,5 hodiny, tak došlo skutečně i k tomu, že se navýšil počet učitelek v mateřských školách. A to číslo tu teď nemám, myslím si, že to bylo 1100, ale můžu ho zjistit. A zaplať pánbůh došlo konečně ke snížení počtu dětí na jednu vychovatelku v mateřské škole, kde jsme někde nad 12, protože samozřejmě není tajemstvím, že sice 24 dětí má být v té jedné třídě, a na výjimku 28, ale všichni, když to bylo financované všichni, ale dost ze zřizovatelů tlačilo na ty mateřské školy, aby to nacpali po výjimkovou kapacitu, ta byla 28. To znamená my jsme se mohli blížit až 14. To naštěstí nebylo, ale myslím si, že jsme tady na dobré cestě, ale souhlasím s tím, že jste to téma zvedli, protože je to téma důležité. A ta podpora do této oblasti musí dále pokračovat.

Noticka ke studijní neúspěšnosti v případě vysokých škol. My jsme, co se týká studijní neúspěšnosti, tak by to asi nemělo být tak, že nebude vůbec sledována, proto jsme také na Ministerstvu školství zavedli ten dropout nebo studijní neúspěšnost jako parametr sledování a financování, ale s tím, že naprosto respektujeme, že třeba technické univerzity v tom prváku mají to síto. To znamenají přijímají a pak se určité části na těch filtračních předmětech nebo se ti mladí lidé tam rozhlížejí a vyberou si potom nějaký jiný vzdělávací směr. OK, ale když vezmu studijní neúspěšnost, a také myslím, že je to článek ze včerejška, že ti studenti selhávají, respektive nedokončí těsně před závěrečnými zkouškami, tak už z mého pohledu není problémem ministerstva, to je problémem té školy. Protože pokud škola neodhadla za 3 roky, že ten člověk, teď se bavím o nějaké masivní neúspěšnosti, neodhadla, že ten člověk jako nemá potenciál a nepustí ho přes závěrečky v míře třeba 10, 12 %, tak je to na vnitřní analýzu, ale nikoliv ministerstva, ale té vysoké školy jako celku.

A teď to důležité, my jsme si na problémy vysokého školství zadělali v letech masifikace českého školství, vzniku významného procenta soukromých škol, placení per capita na vysokých školách. Ale to už není pravda. My od roku 2015, kdy došlo ke zmražení rozpočtu, tak jsme dělali přesně to, co tady padlo, to znamená, chceme, aby vysoké školy měly možnost ne jít cestou co největších počtů studentů, ale cestou kvality. To znamená, v době, kdy se nyní zvyšovaly a zvyšují rozpočty vysokých škol na vzdělávací činnost, tak zároveň jsme netlačili na to a není financováno podle počtu studentů, dokonce jsme, protože 18 a 19 jsou dva nejslabší ročníky věkové, zvlášť těch devatenáctiletých, tak jsme umožnili, aby vysoká škola dvakrát po sobě o 10 procent nabrala méně lidí. Tím pádem ten podíl, nebo normativ na studenta, chcete-li, nebo podíl kantorů na jednoho studenta se snížil nebo mohl se snížit, pokud škola s tím pracovala, s touto filozofií, je to podle mého názoru významný přínos ke kvalitě vysoké školy. Ta neúspěšnost je sledována, ale samozřejmě je sledována ve vztahu k ostatním vysokým školám ve stejném segmentu. Takže ne hrušky, jablka, technické a humanitní, ale vždycky v tom konkrétním segmentu, který spojuje. To je, myslím, všechno, děkuji.