Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

otázka, kde je ten bod zlomu, kde je to světlo na konci tunelu, je samozřejmě tou zcela legitimní a možná nejlegitimnější v tuto chvíli, abychom si uvědomili, na co čekáme.

Nákaza covid-19 je velmi nepříjemná z toho hlediska, že se klinicky chová poměrně mírně, nicméně postihuje obrovská kvanta populace a tedy v daném procentu, kdy ten průběh je závažnější, vede ve velkém procentu k úmrtí, to znamená, u těch osob, které jsou zranitelné, které jsou s komorbiditami, a z toho hlediska my se té nemoci samozřejmě obávat musíme. My ji nemůžeme ignorovat, nemůžeme jít do modelu, který vede k desetitisícům úmrtí, protože neděláme vůbec nic.

To, co je obrovským problémem, je, že ten virus nezmizí. Ten tady v populaci bude, bude tady s námi a my ho nejsme schopni z populace eliminovat, podobně jako to bylo třeba u SARS, protože ti, kteří měli teplotu, šli do izolace a dále už to onemocnění nešířili. Tady teplota není u všech, není signifikantní známkou, to znamená, musíme hledat jinou.

Ten problém je, že my, pokud tady přijmeme nějaká opravdu tvrdá opatření, tak se dostaneme do situace, že po několika týdnech, zpravidla dvou, třech, čtyřech, se dostaneme do situace, kdy tady ta nemoc se zase vymýtí a budeme mít dva až tři měsíce klid. Ovšem potom se zase vrátí. Takže buď je tady strategie šlapání na brzdu, která je po určité fázi, kdy nedodržujeme prakticky nic, nebo je to snaha udržovat kontinuálně nějaký stupeň opatření, která vedou k tomu, že nárůsty nejsou nijak vysoké.