Když před deseti lety ve svém textu „What are the armed forces for“ britský vědec Timothy Edmunds argumentoval mimo jiné tím, že role armád při obraně území státu je v evropských zemích vlastně přežitkem, nemohl se více mýlit. Tak to občas bývá. Prognózy selžou a realita je předběhne. A dnes ji dokonce předběhla natolik, že zvedat varovně prst už nestačí.

Hrozby tu jsou. A nejen takové, které stačí napsat někam na papír. Jsou skutečné. Přicházejí přes Paříž či Brusel, přelévají se přes Egejské moře anebo z horké severní Afriky přes Středozemí. Blíží se. Zároveň pořád vane „Mráz z Kremlu“. Některé věci se zkrátka mění – jiné zůstávají. Je třeba něco dělat. Timothy Edmunds měl ve svém textu pravdu alespoň v tom, že hrozeb se vynoří tolik, že armáda sama již stačit nebude. Připravit se totiž proti takové směsici potíží vyžaduje přece jen v mnohém revidovat postoje celého státu. A to znamená revidovat klíčové zákony.

Pouhá změna legislativy ale nestačí. Lidé samotní musí mít o obranu země zájem. U nás tomu tak naštěstí je, to jsme si v uplynulém roce opakovaně ověřili. Profesionální armáda ale až dosud nabízela relativně málo prostoru občanům podílet se na obraně. V budoucnu ale dostanou možnost dobrovolně se účastnit vojenského cvičení, aniž by se stali vojáky z povolání nebo v aktivní záloze. Takové dobrovolné cvičení může být vykonáno v celkové délce 6 týdnů a v rámci něj projde každý základním výcvikem, a to se stejným zaměřením, jako je základní výcvik vojáků z povolání. To je, myslím, velmi efektivní příprava zájemců o obranu naší země bez toho, abychom přehnaně zatěžovali chod civilní sféry.

Druhou cestou, kterou se Česká republika v rámci úpravy branné legislativy musí vydat, je posílení role Aktivní zálohy. Její potenciál totiž nebyl dlouhodobě využit. V důsledku toho má dnes namísto 3000 mužů a žen, které by země naší velikosti potřebovala, sotva poloviční velikost. Koncepce výstavby Armády České republiky jich do roku 2025 předpokládá dokonce 5000. Novela branného zákona a zákon o službě vojáků v záloze tak například umožní, aby vojáci z povolání po skončení služebního poměru mohli být do Aktivní zálohy zařazeni až na dobu tří let. Jako stát tak ze dne na den neztratíme draze vycvičeného profesionála, ale budeme moci dále využívat jeho schopností a ocenit tak i jeho vztah k obraně naší země. Aktivní záložáci by měli cvičit zhruba 4 týdny ročně a v případě potřeby mohou nahradit profesionální vojáky, třeba i během jejich služby v zahraničních misích. To vše přirozeně za zvýšení finančních náhrad, které příslušníci Aktivních záloh obdrží. Za práci – a tím spíše za službu při obraně vlasti – totiž každému náleží spravedlivá odměna. Pozitivně se to dotkne i zaměstnavatelů, kterým bude nepřítomnost „aktivního záložáka“ na pracovišti rovněž finančně kompenzována.

Mohlo by se zdát, že je to především záležitost financí. Tak tomu není. Ministerstvo obrany sice dostalo přidáno, ale bez novelizace klíčových zákonů nám peníze nepomůžou. A naše práce tím nekončí. Musíme modernizovat vybavení, zaplnit mezery v počtu personálu a zvýšit povědomí o obraně státu. Nejsme už sice na začátku, ale ani na konci cesty, kterou se musíme dát. Při tomto bilancování v poločase se mi občas chce parafrázovat starý sumerský citát, který říká, že „žádná moc není bez armády, žádná armáda bez peněz, žádné peníze bez daní, žádné daně bez prosperity a žádná prosperita bez zákonů“. Vidíte? Všechno s armádou souvisí. Takže v novém roce zase do práce. Zvláště na (O)obraně.

Martin Stropnický