Dobré ráno, dámy a pánové, já jsem se ještě rozhodl reagovat na něco, co tady zaznělo v průběhu minulých debat. V minulých týdnech jsem se účastnil jedné debaty o stavebním zákonu, na kterou jsem byl pozván. A tam se mi stalo, že mi bylo vytknuto, že v případě stavebního zákona mám nějaký zvláštní problém. Bylo to nazváno, že se bojím neznáma. Že trpím strachem z neznáma a že se bojím kroku do toho neznáma.

To mě pobavilo. To mi připomínalo Friedricha Nietzscheho, který říkal, že člověk v životě má kráčet přesně tam, kde se mu nechce jít, a že to má pro něho největší cenu. Ale nevím, jestli tohle doporučení platí v případě přijímání zákonů, protože to je docela pravda, že já se skutečně v případě nejen tohoto zákona, ale některých pozměňovacích návrhů opravdu bojím především toho kroku do neznáma, kterým ty pozměňovací návrhy vlastně jsou.

A řeknu vám jeden příklad, protože o tom také budeme hlasovat. Překvapivě to není v tom samotném původním návrhu, ale chtěl bych se odkázat na vystoupení, které tady bylo, to bylo tuším před 14 dny, někdy toho 12. května, to byli kolegové Vymazal a kolega Pikal, kteří nás seznámili se čtyřmi městskými artikuly. Jedním z významných je třeba přenos působnosti při pořizování územně plánovací dokumentace obcí a krajů do jejich samostatné působnosti. To je přesně ten případ toho kroku do neznáma, kterého se přiznám, že se bojím. Mě to překvapilo proto, že to zaznělo tady vlastně ze strany opozice, která... Já jsem se tady té problematice v jednom ze svých předchozích vystoupení docela věnoval. A dokonce se mi zdálo, že i představitelé opozice to kritizovali podobnými argumenty. A teď mám prostě tady návrh, který mi připadá, že je přesně tím problémem a tím krokem do neznáma, kterého se já skutečně, a to tady přiznávám, obávám.