A tomu nezabráníme tím, že budeme, jak chce část poslanců, zkoumat působení autoritativních režimů, nebo přesněji aktivity Číny nebo Ruska. Co potřebujeme mnohem více, je pohled do zrcadla. Na to, co jsme v minulých letech dělali špatně a co děláme špatně dnes.

Byli jsme nadšení ze vstupu do mezinárodních struktur – NATO a EU. Slovy Ludvíka Vaculíka, chytili jsme býka za rohy. Jenže on nás dál kope do zadku. Nenastal konec dějin. Naopak se situace výrazně zkomplikovala, a to do značné míry naším vlastním přičiněním.

Těžko můžeme naříkat, kolik dezinformací a lží je kolem nás, když jsme s nimi ani my nešetřili. Stačí vzpomenout na šestnáct let starou invazi do Iráku, k níž více než reálné přispěly vykonstruované důvody. Destabilizovali jsme arabský svět a dnes se nám to vrací. Dokonce i nástup Donalda Trampa v USA je důsledek lží a chyb etablovaných politiků. Američtí voliči dali raději přednost politice, která není jen izolacionalistická. Ona je přímo autistická, velmi špatně se s ní komunikuje. A to všechno proto, že dřívější pokusy Spojených států o nastolení nového řádu selhaly.

Nejpatrnější to je v Afghánistánu. List Washington Post otiskl rozsáhlou reportáž Craiga Whitlocka opírající se o výsledky původně neveřejné vládní generální inspekce, jež měla identifikovat chyby, jichž se USA dopustily a jichž by se měly vyvarovat do budoucnosti. Projekt stál 11 miliónů dolarů a obsahuje rozhovory se stovkami expertů.

Podle nich vojenské velení nebylo schopno v Afghánistánu definovat, s kým vlastně bojujeme a proč. Byla nepřítelem Al-Káida, nebo Tálibán? Byl Pákistán spojencem, nebo protivníkem? Co si počít s Islámským státem a různorodými zahraničními džihádisty, nehovoříc o polních velitelích v Afghánistánu podporovaných SIA? V bojových operacích nebylo možné rozlišit přátele od nepřátel. Co se týče bojeschopnosti afghánské armády a policie, panuje shoda, že nejsou schopny klást odpor Tálibánu a vůbec už nad ním zvítězit. Země se propadá do chaosu, kvete v ní korupce. V roce 2018 se Afghánistán podílel 82 % na světové produkci opia, a to pod naším dohledem.

Usáma bin Ládin se kdesi na dně oceánu musí smát. Dvacetileté přešlapování v Afghánistánu nás stálo bilion dolarů. Diví se ještě někdo tomu, když pochybuji o smyslu našeho dalšího angažmá v této zemi?

Jenže snazší, než si přiznat vlastní chyby, je trefovat se do druhých. Vadí nám především ambice Číny. Ekonomické i geopolitické. Asi jí závidíme, že peníze na rozdíl od nás vynakládá chladnokrevně a efektivně. Často slýchám, že se musíme připravit na studenou válku s ní. Tu se SSSR jsme vyhráli, byť to trvalo. Jenže Sovětský svaz nikdy neměl takovou sílu, takový vliv, takové technologie, co má Čína. Jde o civilizaci početnou, vyspělou a vlivnou. Poměřováním se s ní bychom vykrváceli.

Ano, Čína zakazuje svobodnou řeč, brutálně omezuje náboženské minority, intenzifikuje politickou kontrolu nad ekonomikou, je stále asertivnější v zahraničí. Nedávno jsem sám předčasně ukončil schůzku s čínským velvyslancem v Praze, který mi do očí beze studu tvrdil, že černá je bílá. Přesto tvrdím, že je Čína jiná než například v roce 1957, když Mao Ce-tung mluvil o tom, že proti imperialismu je nutné vést klidně i nukleární válku.

A že je zvědavá jako jiné mocnosti? Málo se ví, že v 90. letech si Čína ve Spojených státech objednala Boeingy pro svého prezidenta. USA je dodaly. A po čase Číňané s překvapením zjistili, že jsou zcela prošpikované komplikovaným odposlouchávacím zařízením. To byla velmi tvrdá lekce Číňanům, jak se s nimi obchoduje.

Dnešní Čína je pro mě obrovským zlepšením. Pozvedla stovky milionů lidí z bídy. Pomáhá udržovat mír na řadě míst planety. Vyčlenila k tomu dva a půl tisíce vojáků. Českou armádu třeba čeká spolupráce s ní v Mali. Bez Číny nepohneme ani s klimatickou krizí.

Když jsem měl kdysi asi hodinovou debatu s čtrnáctým tibetským dalajlámou, říkal mi: Prosím, proboha, mluvte s nimi, oni nejsou všichni stejní.

Vzal jsem si to k srdci už proto, že je Čína na vzestupu a já nechci, abychom upadli do Thukydidovy pasti, skvělé popsané ve známé Allisonově knize. Na této planetě se už od starého Řecka a zkřížení zbraní Athéňanů a Sparťanů opakovaně opakuje situace, kdy hegemonická mocnost, která byla nejsilnější, pomaličku klesá a upadá a objevuje se nová, která nastupuje. Výsledkem jsou krvavé války.

Předejít jim lze jenom dialogem a multilaterální politikou. Zapomeňme na bludičky unipolarismu a přestaňme se povyšovat nad země z jiného geopolitického tábora. Nepomůžeme si pošťuchováním Číny, nýbrž přesnou analýzou našich bývalých kroků a strategickou úvahou nad těmi příštími. K tomu potřebujeme silné NATO a silnou EU, ovšem v takové podobě, která si přizná minulé chyby a pokusí se je podruhé neopakovat.