Dámy a pánové.

Dovolte mi, abych se krátce vyjádřila k předloženému návrhu poslanců Markéty Pekarové Adamové, Petra Fialy, Mariana Jurečky, Jana Farského a dalších na vydání zákona o státní pomoci při mimořádných opatřeních vyhlášených v souvislosti s epidemií koronaviru, jinak ve zkratce takzvaný odškodňovací zákon. Není sporu o nutnosti a povinnosti státu přiměřeně kompenzovat podnikatelům a firmám dopady protiepidemických opatření. Nakonec, myslím si, jsme se tomu už od jara věnovali a připravili celou řadu programů.

Předkládaný návrh ovšem působí jako pokus o vlamování se do otevřených dveří, když uvážíte, že vláda od příchodu pandemie připravila a spustila širokou plejádu vládních opatření, jejichž společným cílem bylo a je pomoci podnikatelům a firmám vypořádat se s nezbytnými protiepidemickými opatřeními. Z nejvýznamnějších forem pomoci se jedná o kompenzační bonusy, opatření z oblasti daní a pojistného včetně odkladu záloh, programy Antivirus, poskytnuté záruky za úvěry, covidové programy a podobně.

Za loňský rok tak vláda vydala jen na přímou pomoc podnikatelům a firmám, čili vybírám z té celkové částky pomoci ekonomice, která je 283,4 mld. k 31. 12. 2020, vybírám z toho přímou pomoc podnikatelům a firmám 189 mld. korun. Tolik snad jen tvrzení předkladatele o údajné nedostatečnosti vynaložené pomoci.

Vláda se podle mého názoru správně od počátku rozhodla jít v otázce kompenzací pro podnikatele a firmy cestou vládních opatření zacílených na různé segmenty ekonomiky. Jedná se například o programy COVID - Nájemné, COVID - Kultura, COVID - Gastro uzavřené provozovny, COVID - Sport a další. Tato forma podpory je efektivnější, pružnější, umožňuje pomoc lépe zacílit na nejvíce postižené segmenty ekonomiky. A všechny tyto programy se zaměřují v první řadě právě na takzvané fixní náklady, jejichž náhrada je předmětem předkládaného odškodňovacího zákona.

Ten je podle mého názoru, tento předložený odškodňovací zákon, velmi obecný a povrchní. Navrhuje 100 % kompenzací fixních nákladů těm, kterých se týká zákaz podnikatelské činnosti, a 50 % kompenzací těm, kterým musela být podnikatelské činnost omezena. Zcela zde chybí elementární snaha zohlednit, zda smluvní povinnost podnikatele hradit kompenzované náklady vznikla před příchodem pandemie nebo až poté. Zákon by tak skýtal velký potenciál pro zneužití, protože by umožnil účelové uzavírání smluv či navyšování v nich obsažených úhrad právě jen za cílem získat kompenzace.