Podloženými, vědecky dokázanými a široce prezentovanými názory KSČM jako celku (jejího vedení) se zabývat nemůžeme. Vedení této strany nemělo s vědeckým přístupem nic společného od samotného jejího vzniku, její oportunistická ustrašenost, zbabělost a přisluhování současnému systému jí i v otázce uprchlictví drží v ústraní, poslušnou, mlčenlivou. Velmi slyšitelné jsou však hlasy mnohých jejích členů v různých druzích tak či onak se stranou spjatého tisku, v rámci e-mailové komunikace, na internetových stránkách, na sociálních sítích apod. Tyto hlasy jsou v podstatě shodné s některými názory hlásanými z řad KSČ, částečně i Klubu českého pohraničí (KČP), ČSBS (Českého svazu bojovníku za svobodu) a stanovisek ne všech těchto organizací, ale také z okruhů dalších podobných stran, spolků a organizací. Jaká tvrzení tyto struktury prezentují? Jak je vysvětlují? Z jakých zdrojů při tomto postupu čerpají? A konečně nejdůležitější otázka, čí stanoviska a zájmy vědomě či bezděčně hájí?

Ideový směr, který se v posledních několika měsících v důsledku degenerace a nekvality českého papírově antikapitalistického hnutí kolem zmíněných organizací a skupin utvořil, lze bez nadsázky a zcela vážně označit za sociálšovinistický. Jedná se o směr organizačně nevyhraněný, prostupující různými ze zmíněných organizací a mající žel organizačně a názorově velmi blízko k maloměšťácky radikalistickým a nacionalisticko-fašizoidním směrům řízeným částí nacionální buržoazie, sdružující se kolem Miloše Zemana, Václava Klause, Strany práv občanů (SPO), Strany přímé demokracie (SPD), Bloku proti islámu, stránek Protiproudu a dalších krajně zpátečnických uskupení. Sociálšovinismus není žádná nálepka, ale vyjádření politických postojů nositelů těchto označení. Máme jím na mysli oportunistický směr v komunistickém a dělnickém hnutí, kdy jsou šovinistické, militaristické, buržoazní stát a nacionalismus podporující názory a postoje překrývány několika frázemi ze slovníku komunistických a dělnických stran. Sociálšovinismus v současné době často zakrývá, případně nechce vidět imperialistické rozpory mezi jednotlivými mocenskými bloky světa, přičemž více či méně některému bloku přímo či nepřímo podléhá. Jsme přesvědčeni o tom, že sociálšovinistická odchylka v našem hnutí současné doby je ve velké míře provázena dobrými úmysly, nezáměrně, jako důsledek neexistence marxisticko-leninské politické síly, biologických faktorů (věk mnohých z protagonistů), kapitalistických materiálních a ideových vlivů, minulého i současného falšování marxisticko-leninského učení.

Uvědomělí (málo početní) či nevědomí reprezentanti těchto názorů sami sebe považují za marxisty-leninovce. SMKČ musí prohlásit, a tento fakt vyplývá jak z naší analýzy, tak z jejich pokračujících výroků, že se jejich názory v zásadních otázkách s marxismem-leninismem, proletářským internacionalismem, vůbec neshodují.

Konkrétněji a historicky lze tyto pohledy charakterizovat mimo jiné jako „důsledky“ nevědeckého a nemarxistického přesvědčení, které z objektivních i subjektivních důvodů postupně uzrálo ve vědomí jeho nositelů, že porážka socialismu nebyla zaviněna ničím jiným než zradou jeho vedoucích představitelů, zejména Gorbačova. Tento pohled je mnohdy motivován čestně, je podložen řadou pravdivých a vědecky dokázaných dokumentů, opomíjí však sociálně-ekonomickou a politickou podmíněnost vzniku situace, kdy Gorbačov nastoupil k moci, resp. jak k ní nastoupil. Opírá se v podstatě pouze o úlohu nadstavbové sféry společnosti, politiky, politiků, případně právního prostředí, a často vychází ze scestných překonspirovaných teorií, pamětí a domněnek. Nepopíráme, že role konspirace měla na pádu reálného socialismu podíl, rozhodně však nebyla jeho prvotní a hlavní příčinou, což jsme se snažili opakovaně v jiných dokumentech dokázat.

Jelikož tito lidé a jejich organizace pojali (vědomě či nevědomě, bez ohledu na to, že často doslova šermují marxistickými termíny a obecnými pojmy, které ale typicky správně analyzují v minulosti, nejsou ale schopni aplikovat je na současné dění) na základě této zkušenosti přesvědčení, že se společnost řídí zákulisními intrikami, tahanicemi a manévry tajných služeb a jejich vládců, vztahují jeho mocné páky i na problém vzniku, vývoje a účelu imigrace. V jejich pojetí vznikla imigrace zcela uměle, následky iniciativy státního departementu USA, jehož vyškolení pracovníci a agenti tajných služeb rozdmýchali v Sýrii a jinde imigrační vlnu, aby ji nasměrovali do Evropy. Vše má postupovat v rámci pokusu USA o vytvoření tzv. Nového světového řádu (New World Order), podle kterého mají USA nejen usilovat o hegemonii v celém světě, ale v podstatě už mají téměř celému světu vládnout, a to včetně EU, Japonska a dalších kapitalistických zemí. NWO má být řízen různými tajnými uskupeními, v prvé řadě jakýmisi sionisticko-zednářskými spiklenci. Hlasatelé tohoto názoru tvrdí, že imigrační vlna bude likvidovat tradiční evropské hodnoty, zneužívat sociální systém, pohřbí evropskou kulturu. Tento proud dokonce klesl tak hluboko, že jeho někteří představitelé hlásají, že jsou v ohrožení i evropské křesťanské hodnoty. Spása je hledána v úloze Číny, Ruska, resp. v jeho zásahu v Sýrii a v jeho případném dalším postupu.

Zajímavé je sledovat, odkud tito lidé čerpají své informace. Tragédii českého pokrokového hnutí představuje, že daní aktivisté zcela nebo téměř zcela ignorují zdroje zahraničních silných a principiálních antikapitalistických sil, jakými jsou Světové odborová federace, Komunistická strana Řecka, Komunistická strana Portugalska, MLPD, Belgická strana práce, Komunistická strana Turecka, ale také pokrokové a protiimperialistické síly z regionu, tedy ze Sýrie, Turecka apod. Čerpají své informace buď z oficiálních režimních zdrojů (novinky.cz, idnes.cz), ze zdrojů spojených s ruskou nacionalistickou propagandou na území ČR (Hlas Ruska, NWO, Zvědavec), z tiskovin a médií spojených s Milošem Zemanem, Jiřím Paroubkem, z ruských buržoazních zdrojů, ale velmi často také z českých nacionalistických, fašizoidních a otevřeně fašistických zdrojů (Okamura, Islám v ČR nechceme, Protiproud). Pak mohou s klidným svědomím tvrdit, přestože k tomu nemají žádný důkazy z relevantních zdrojů, že do Evropy prchají především mladí muži z bohatých vrstev (věrohodné zdroje hovoří o opaku, cca 60 % uprchlíků tvoří ženy a děti), že jsou někým řízeni a instruováni, páchají všeobecnou kriminalitu a projevují svou nenávist a netoleranci na každém rohu. Přidávají obskurní tvrzení o tom, kterak jsou uprchlíci do Evropy sváženi v luxusních lodích, především na základě iniciativy USA a Turecka a kvůli jejich zájmům. V čem není sociálšovinistické přesvědčení jednotné, je účel, proč USA a jejich podřízení imigrační krizi vyvolali. Uvažuje se o útoku na tzv. evropský sociální systém, na EU jako potencionálního konkurenta USA, případně o vyvolání poptávky po rozmístění vojsk USA v evropských zemích, která by následně byla použita k útoku proti Rusku. Je zajímavé podívat se na návrhy řešení, které představitelé tohoto směru předkládají. Mnoho jich nenajdeme a jsou ve své obecnosti a nerealizovatelnosti podobné zástupcům nacionalistické části kapitálu. Volají po dodržování zákonů, ochraně státních hranic, o navracení uprchlíků do jejich domovských zemí, odmítání kvót ze strany EU, případně po ukončení vojenských intervencí USA v zahraničí a vyřešení celého problému na úkor jediného viníka – USA (bez ohledu na EU, která je považována za vazala USA).

Obecně tento výklad stačí, i když je samozřejmě pravdou, že se některé proudy, zástupci tohoto směru v dílčích otázkách, návrzích a pohledech na skutečnost liší, v základu však zůstává přesvědčení o příčinách, průvodních jevech a následcích imigrace totožné.

Hlavního jmenovatele těchto názorů lze popsat následovně: Je jím naprosté nepochopení vývoje, fungování společnosti, současné epochy, jejích základů, příčin a následků, sociálních a politických subjektů, jejich obsahu a formy, obecného a konkrétního, jedinečného a zvláštního, řečeno obecně absolutní nepochopení principů historického materialismu, k němuž se nositelé jmenovaných bludů hlásí za každým druhým slovem. Hlavním hybatelem společenského dění jsou vývojové procesy v sociálně-ekonomické sféře dění, střetávání jednotlivých sociálních tříd, vývoj kvality i kvantity výrobních sil a jejich narážení na konzervativní slupku kvality výrobních vztahů, konkurence jednotlivých národních buržoazií, imperialistických mocností, reakce proletariátu a dalších sociálních tříd, vrstev a skupin nejen na tuto konkurenci, ale i na své životní podmínky, ať už uvědomělá (pro sebe), nebo živelná (o sobě), politické, právní, kulturní a vědecké následky těchto procesů a dění atd.

Žádná tajná služba, státní aparát, jednotlivec či skupina byť velmi schopných osobností nejsou schopny funkci hlavních hybatelů dění nahradit, případně se jí přiblížit. Buďme konkrétní. Masové, dlouhodobé a velkou část společnosti zasahující protesty např. v Sýrii nebylo možné vyvolat tajnými službami, státním departementem USA. Vyrůstaly z objektivních vývojových tendencí Assadovy Sýrie, zejména z neoliberálních reforem země v posledních dekádách, růstu moci místních a zahraničních korporací na jedné straně, zvyšováním počtu lidí žijících na hranici chudoby, privatizacemi a částečným národnostním útiskem. Tyto procesy sociální polarizace a financializace kapitalistického systému posílily národnostní a sociální neshody, konflikty (ještě podstatnější byl tento proces v povstání proti Kaddáfímu) a vedly mnohde k ozbrojenému povstání. Jelikož v Sýrii neexistoval masový pokrokový politický subjekt, který by nespokojenost velké části veřejnosti svedl cestou antikapitalistické změny, chopily se iniciativy již připravené síly, napojené na západní tajné služby a tzv. lidskoprávní organizace, které se angažovaly už v masových protestech, a nespokojenosti velmi silně zneužily, ale nevyvolaly ji – to by ani nebylo možné. Pakliže přijmeme teorii o tom, že celé protestní hnutí vyvolaly tajné služby, redukujeme úlohu lidových mas ve vývoji na pouhé vykonavatele přesných plánů zákulisních hráčů bez ohledu na sociálně-ekonomické základy situace, případně pouze s přihlédnutím k sociálně-ekonomickým zájmům iniciátorů. V takovém případě ustupujeme z pozic dialektického materialismu na pozice subjektivního idealismu.

Zkusme vyvrátit tyto představy hypotetickým příkladem. Kdyby bylo v Sýrii v sociálně-ekonomické a politické oblasti všechno základní v pořádku nebo téměř v pořádku, mohly by se tajné služby a státní department přetrhnout a žádné masové, dlouhodobé a široce rozvětvené protesty by nevyvolaly. Zástupci sociálšovinistických názorů zapomínají také na to, že v Sýrii v řadách podporovatelů Assada působí také tajné služby ruské, íránské a další spojenecké. Působí mimo jiné také jako kontrarozvědka, takže podstatný vliv mají i ony. I ony jsou součástí mocenského boje imperialistických bloků, které se k sobě v případě Sýrie dostaly v podstatě na dostřel. Ruské tajné služby také vyvolávají pnutí proti Assadovi, nebo uvědoměle řídí zfanatizované hnutí lidí na podporu Assada? Podle logiky kritizovaných představitelů asi ano…

Procesy vzniku imigrace v třídních společnostech a v kapitalismu zvláště jsme již popsali. V tomto případě je ještě mystičtější úvaha o tom, že sta tisícové proudy utečenců vyvolala porady a plány stovek, maximálně tisíců zaměstnanců tzv. nevládních organizací, státního departementu a tajných služeb Západu. Chvíli se zabývejme některými fantastickými tvrzeními a údivy nejen zastánců sociálšovinismu. Za každou fantastickou, záhadami opředenou teorií hledejme racionální jádro a jednoduché vysvětlení. A tak teorie o plánování migrace ze strany Nového světového řádu, která otázkou, proč začala imigrace až v r. 2015, když konflikt v Sýrii hoří už více než čtyři roky, míří ne náhodou mechanicky k potvrzení vlastní „pravdy,“ naráží na podstatná fakta: V roce 2011 začaly masové protesty, které v občanskou válku přerostly až o rok později, Islámský stát, který je kromě USA a NATO hlavním nepřítelem režimu B. Assada, získal dominantní mocenskou pozici v oblasti až na přelomu let 2013/2014. Uprchlíků přišlo do Evropy víc už v loňském roce a v letošním roce je jejich počet nejvyšší zkrátka z toho důvodu, že na jaře a v létě 2015 Assadova vojska a spojenci utrpěli do té doby největší ztráty, režim sám vyslal několik signálů, které nasvědčovaly jeho zhroucení. Do té doby se většina Syřanů v konfliktu tak či onak angažovala, o čemž ostatně sami svědčí. Když naději na úspěch ztratila, přidala se k emigrantům.

Nebudeme vyvracet všechna tvrzení sociálšovinistů, zabýváme se pouze těmi nejzásadnějšími a nejčastějšími. Velká část této skupiny nesprávně chápe charakter současného systému, i když se sama často hlásí k Leninovu pojetí imperialismu. O tom už jsme dříve hovořili s poukazem na domněnky o Novém světovém řádu. Jeho chápání jako jednotného centra hegemonie světa pod vedením USA, kdy podřízenými silami jsou např. Evropská unie či Japonsko, je ve skutečnosti velmi nebezpečné. Za jediné protivníky, jež Nový světový řád ještě nepohltil, pokládá Čínu, Rusko případně další státy skupiny BRICS, zbytek světa je pak údajně plně ovládán USA a jeho NWO. Pokrokovost Číny a Ruska je vyvozována z toho, že stojí v cestě NWO, to je hlavní důvod. Jen o málo menší roli hraje formální, čistě symbolická stránka, totiž vláda názvem komunistické strany v Číně a socialistická tradice Ruska. Je považováno za možné, že NWO pod kuratelou USA spolkne všechny protivníky, stane v čele planety Země, přičemž držitelem moci bude kosmopolitní skupina několika stovek oligarchů z tajných a polotajných uskupení. Imperialismus, chápaný výhradně jako způsob realizace a výkonu mocenských zájmů některých států, je pak chápán čistě jevově, bez ohledu na ekonomické a sociální základy.

Je třeba říci, že je toto pojetí imperialismu naprosto neleninské, mnohem více se podobá ultraimperialismu K. Kautského či trockistickému globálnímu imperialismu. Základem imperialismu je koncentrace kapitálu, vytváření finanční oligarchie, výrobních svazů, v relaci ke zboží velký vývoz kapitálu a sociálně-ekonomické, mocenské rozdělování světa. Regionální války jsou pouze jedním z jeho prostředků mocenské expanze, k velkým válkám dochází, je-li svět v podstatě rozdělen. Vyjdeme-li z leninské charakteristicky pěti základních znaků imperialismu, vidíme, že z objektivních principů není možné, aby celý svět ovládla jedna imperialistická mocnost – než tak učiní, střetne se s jinou, zničí Zemi, vygeneruje další mocnost, rozpadne se, ale nevznikne jedna. Imperialistickou mocností zdaleka nejsou jen USA, byť ty v současné době představují stále nejmocnější zemi a jsou nejagresivnější. Patří mezi ně i EU, která rozhodně není ovládána USA, ba naopak, v mnohých otázkách se v posledních letech projevily rozdílné zájmy mezi oběma bloky – např. v otázce Ukrajiny, ale i Sýrie. Skutečnost, že ve většině případů postupují USA a EU prozatím bok po boku, není důkazem podřízenosti EU USA, ale podobných mocenských zájmů, ale také určité objektivní vnitřní nejednotnosti EU. Nedojde-li k zásadní změně, časem se i tyto bloky mohou dostat do vzájemného konfliktu.

Charakteristika EU jako kolonie USA je nesprávná, ale také nebezpečná. Vede k idealizaci EU a vyvinění evropské buržoazie z podílu na problémech současného světa. Kromě EU patří k imperialistickým blokům bez pochyby Rusko a Čína, zájem o toto postavení má Turecko, Indie a Brazílie.

Vnitřní rozpornost sociálšovinistických názorů v pohledu na imigraci se projevuje např. na jednu stranu v tvrzení, že je EU závislou kolonií USA, na druhou stranu hovoří o záměrně vyvolané imigraci ze strany USA, aby byl oslaben konkurent USA. Proč by ale USA oslabovaly svou závislou kolonii? S námitkou o ataku evropského sociálního systému jsme se již vypořádali. Další tvrzení tohoto politického proudu obsahuje názor, že mají být uprchlíci naverbováni do armád pro válku proti Rusku. Je to zajímavé. Druhým dechem hovoří titíž lidé o uprchlících jako o bezpečnostní hrozbě, představitelích jiné kultury, náboženství, zakuklených teroristech, kromě toho nevděčných, neukázněných a nepořádných, na druhou stranu vidí nebezpečí v tom, že jim vládnoucí moc bude dávat zbraně, organizovat je do války proti Rusku. Jsme svědky dalšího protimluvu. Proč by vládnoucí moc rekrutovala muže, které sama považuje za nespolehlivé, nebezpečné?

Nejrealističtější je tvrzení, že USA využijí přítomnosti uprchlíků a obav z nich v části společnosti k ospravedlnění své vojenské přítomnosti v Evropě, které bude opět zneužito proti Rusku. Lakmusovým papírkem tohoto pokusu mělo být několik vojenských provokací USA a NATO ve střední a východní Evropě v posledním roce. Připouštíme, že se USA mohou pokoušet zneužít celou situaci, imigraci zostřit (nikoliv vyvolat, to není možné) s tímto nebo podobným záměrem. Jejich mocenský záměr postupovat proti Rusku je v současnosti a s jistotou i pro kratší budoucnost ve spojenectví s EU shodný. Proč by ale podporovaly něco, co podle sociálšovinistů Evropu rozloží? Skutečně by byly ochotné využít taktiku chaosu (známou z Předního východu) i v Evropě, rozleptat své spojence (podle některých vazaly) a následně je nákladně ovládat vojenskou silou? Nebyl by to v tomto geograficko-politickém prostoru velký risk, který by v prvé řadě hrál do karet především konkurenčnímu Rusku? Dle našeho soudu se i v tomto případě dostávají sociálšovinistická tvrzení do vnitřních rozporů.

Konečně se dostáváme k informacím inkriminovaných zastánců podivných a ve své podstatě nepokrokových názorů, které ve shodě s nacionalisty a fašisty označují imigranty většinou za mladé muže vybavené moderní technikou, kteří jsou někým koordinováni, řízeni, jsou agresivní, nečistotní, případně se dostávají do Evropy moderními cestami.

Je zajímavé sledovat, odkud podobné informace pocházejí: Z řad konzervativních a fašizoidních politiků, kteří jižní Evropu navštívili, od novinářů a médií podobné provenience, od lidí, kteří mají totožné nebo velmi podobné názory. Druhá strana nechce být slyšena, přestože její názor existuje a je dostupný. Přitom Světová odborová federace (SOF) ve svých materiálech a vystoupeních uvádí, že z celkového počtu uprchlíků tvoří ženy a děti 60 %. Bohaté a kvalitní zdroje informací mezinárodních třídních odborů však námi kritizovaní představitelé neznají, nechtějí znát, a když jsou s nimi konfrontováni, snaží se je všemožně zpochybnit, ověřovat. Na tom by nebylo nic zas tak zvláštního (naopak), kdyby stejní lidé se stejnou kritičností přistupovali k různým nacionalistickým, fašizoidním a dalším buržoazním zdrojům, tvářícím se alternativně, z nichž tak rádi čerpají. Nepostupují tak, což naprosto zřetelně dokládá neznalost, případně neschopnost použít materialistickou metodu poznávání aktuálních dějů. V konečném důsledku lze pak jejich pojetí nazvat jako marxismus hesly, nikoliv skutečným poznáním a už vůbec ne činy. Marxismus bez vědecké metody a praxe však představuje spíše muzejní exponát, marxologii, a to ještě špatnou.

Sýrie a země, které byly rozbity imperialistickými vpády a desítky let byly rozleptávány neokolonialismem, nepatřila mezi země s katastrofální životní úrovní, na úrovni otrokářského či feudálního výrobního způsobu, kde by v dnešní době relativně dostupná moderní technika (chytré telefony, notebooky, tablety) nebyla pro chudší střední a střední vrstvy k mání. Právě tyto sociální složky tvoří nejbohatší část uprchlíků. Asi těžko je možné předpokládat útěk syrské vládnoucí oligarchie prostřednictvím překupníků, pěšky, na po domácku vyrobených člunech, v kamionech a dalšími riskantními cestami, které prokazatelně vedou k nebezpečí ztráty života, které podle oficiálních zdrojů jen v rámci plavby přes Středozemní moře vedly v minulém roce ke ztrátě více než 2 000 životů (ve skutečnosti jich bylo mnohem více). Jednoduchá implikace, že vysoké částky převaděčům přece nemohli zaplatit chudí lidé, hraje s nepravdivými, polopravdivými nebo kontext ignorujícími fakty. Malá část imigrantů z řad maloburžoazie a lépe placených sloužících zaměstnanců skutečně mohla disponovat potřebnou částkou k zaplacení lichvářským převaděčům. Tito lidé utíkali ze Sýrie a dalších válkou a neokolonizovaných zemí zejména z těch důvodů, že v místech jejich života fakticky přestala fungovat státní správa a samospráva, veřejná a částečně i soukromokapitalistická infrastruktura. Zanikly s posuny frontových bojů. Často se však podceňuje skutečnost, že vzhledem k příjmům lidí z kolonizovaných zemí tito lidé investovali do svého útěku téměř všechny nebo zcela všechny své prostředky, prodali svůj veškerý majetek včetně domů. Z těchto zdrojů plyne ono „bohatství“. Velká část běženců získala prostředky prostřednictvím ohromného zadlužení lichvářům, od svých příbuzných, žijících různě dlouhou dobu v zahraničí, v kritických případech také tak, že se „upsala ďáblu“ soukromokapitalistických agentur, které jí s lichvářským úrokem půjčili peníze za to, aby se od nich tito lidé „mohli nechat“ v novém bydlišti vykořisťovat, a ještě jim splatili mnohonásobně vyšší částky, než si půjčili. A konečně je zde ta část uprchlíků, jež podle některých odhadů tvoří jejich většinu, která uprchla téměř bez prostředků a vybavení a je na cestě za bezpečím a lepším životem ochotna také riskovat svůj život. Mezi ni patří všichni budovatelé amatérských lodí, kterými přeplouvají Středozemní moře, části Egejského moře, hazardéři, snažící se projít tunelem pod La Manchem a další podobné důsledky nouze, dlouhodobého ohrožení na životě a lidského zoufalství. Reprezentanti sociálšovinistického proudu při svém čerpání z výpovědí svědků z okruhu pravicových buržoazních poslanců, senátorů či sdělovacích prostředků zcela opomíjejí opačná svědectví z řad místních komunistů a revolucionářů, které podobné paušalizace fakticky vyvracejí.

Závěrem se věnujme ještě dvěma chybám, kterých se sociálšovinisté při hodnocení nejen této situace dopouštějí. Při svém čerpání informací ze zdrojů, o nichž jsme hovořili, přistupují k svědectvím následovně: Buďto má daný člověk pravdu a popisuje to, co viděl, nebo si vědomě vymýšlí, protože tím úmyslně sleduje své zájmy nebo zájmy své sociální třídy. Takto mechanicky, schematicky se však společenské vědomí daného jedince velmi často neprojevuje. Pravda není v prvé řadě subjektivním hodnocením některého z jedinců, ale objektivní existencí. Do jejího poznávání vstupuje mnoho faktorů, velmi důležitý je také faktor sociální determinace (předurčení), který ve svém hodnocení příslušní zástupci vůbec nezohledňují. Příslušník vládnoucí třídy, který jí je nastrčen a ovládán dokonce ve funkci poslance či senátora, neslouží této třídě proto, že mu to dala příkazem, nebo především proto, že tak sám chce činit (přestože tak skutečně chce postupovat), ale především proto, že je příslušníkem této třídy, že jí byl vytvořen jako průsečík sociálních vztahů, že jejím zájmům odpovídá jeho společenské vědomí. Žije jako kapitalista či jeho služebník, pohybuje se v tomto sociálním prostředí, učí se a tvoří jeho ideologii, nauky, čte jeho knihy, sleduje jeho filmy, divadelní představení, poslouchá příslušnou hudbu a navštěvoval buržoazní školu. A tímto pokřiveným zrcadlem, kterým je jeho vědomí, se dívá na problematiku uprchlictví. I kdyby stokrát chtěl poznat pravdu, nemá k jejímu odhalení kompetence. V jeho výkladu se obráží jeho třídní zájem, který je v současné epoše od skutečné pravdy, vědy a pokroku na míle vzdálen. Nejedná třídně, prokapitalisticky v četných případech kvůli tomu, že tak chce jednat, ale zcela nezáměrně.

S touto otázkou souvisí druhý moment. Sociálšovinisté vidí současný kapitalismus a jeho fungování na bázi uvědomělého jednání, plánů, scénářů spřádaných o velkých společenských událostech odborníky a vládci daného systému. Zapomeneme-li na to, že jsme zdůvodnili, proč není možné ryze na základě subjektivního rozhodnutí vyvolat a řídit v současné společnosti velké vývojové procesy, hovoří proti tomuto pojetí druhý faktor: Kapitalistická společnost se pohybuje v mantinelech anarchie produkce, rozšiřování výroby, zhodnocování kapitálu, spotřeby, směny, expanze na jiné trhy. Tyto podstatné rysy se samozřejmě také projevují do její nadstavby. Prvky skutečného plánování v ekonomických, sociálních, ale i politických oblastech se v takových podmínkách vyskytují velmi ojediněle, v dílčích otázkách, podstatných záležitostí se jí týkat ani nemohou, protože by byly nerealizovatelné. Je sice pravdou, že oproti liberálnímu stádiu vývoje kapitalismu přináší současná epocha (imperialismus) a její státní forma určité prvky plánovitosti i do výroby, nikdy však ne v natolik hluboké míře, aby dokázal plánovat s takovou důsledností, systematičností, v takové šíři a zejména s takovou efektivitou, jak soudí sociálšovinisté. Mnohem více rozhodují zástupci systému neuvědoměle, na základě společenského vědomí, které ho zákonitě vede cestou zájmu panujících tříd. Teprve následně si představitelé systému mohou uvědomit, že jim toto jednání vyhovuje a že v něm budou pokračovat, zesílí ho, zdůrazní, využijí tohoto postupu. Imperialismus a jeho mocnosti v čele s USA, EU a státy NATO tak agresemi v severní Africe a na Blízkém východě nemínily vyvolat uprchlickou vlnu, stejně jako při provokování ozbrojených střetů v Sýrii realizovaly svůj momentální mocenský zájem (odstranit nepohodlného protivníka, konkurenta, ovládnout jeho strategickou polohu, zdroje, pracovní sílu, trh), ale jakmile se začal důsledek jejich jednání projevovat uprchlictvím, rozhodly se ho částečně využít. Překupnictví a jeho napojení na státní správu, samosprávu a bezpečnostní složky příslušných zemí není v obecném měřítku motivováno ničím jiným, než snahou zpeněžit, „ztržnit“ neštěstí lidí, které současný systém vytvořil. Jeho zapojení do státní sféry je logickou součástí existence buržoazního státu, kde je propojení lobbistických skupin, finanční oligarchie a rozhodujících činovníků státní správy a samosprávy (nikoliv většiny, všech) zákonité, státu vlastní.

Oproti sociálšovinistům, jejichž teoretické i praktické jednání ve skutečnosti nepovažujeme za marxisticko-leninské, přestože jsou jeho nositelé mnohdy motivováni poctivými úmysly, jsou o své „pravdě“ upřímně přesvědčeni a sami sebe považují za komunisty, jsme se tímto dlouhým materiálem snažili nabídnout marxisticko-leninský pohled na věc. Potřeba dát slovo pravdě; pro nás představuje „vyšší princip“ než ohledy na dobré úmysly, čestné lidi a často také úcta ke stáří. Omlouváme se čtenářům za dlouhý a náročný text. Uvědomujeme si obtížnost jeho studia, na druhou stranu jsme nechtěli přinášet návrhy řešení situace, aniž bychom se ji pokusili důkladně rozebrat. Byli jsme motivováni také tím, že žádná formálně či skutečně pokroková síla českých zemí se podobného úkolu nezhostila.

Po zveřejnění tohoto materiálu okamžitě začínáme pracovat na stanovisku SMKČ k řešení příslušného problému. To bude mnohem stručnější a mělo by být čitelnější. Bude se kromě tohoto materiálu řídit heslem: Chceme-li bojovat proti imigraci, bojujme proti kapitalismu. Boj proti imigrantům nemá smysl.

Ústřední rada SMKČ