To, co část společnosti tolik na celé věci šokovalo, nebyl ani fakt, kolik imigrantů má přijít, nebo jakého budou vyznání. Znechucující a děsivá byla nejen pro nás naprostá absence seriózní, odborné celospolečenské diskuze na toto téma, úplná ignorace a zbabělost politických tzv. elit, celková nepřipravenost a alibismus jednotlivých vlád a „všemocné“ Evropské unie. Jsou to tedy obavy a nejistota, které vnáší do celé otázky obrovský emocionální náboj a činí z ní atraktivní téma pro většinu lidí.

Část nejsilnějšího politického proudu v zemi, včetně téměř všech opozičních stran a skupin, rozpoutává rasistickými, xenofobními či pouze bulvárními a senzacechtivými informaci dojem, jako by se chystala naprostá apokalypsa abstraktního výmyslu tzv. evropské civilizace, případně pokus o ni. Těm, kteří netrpí předsudky a vlastními komplexy, uvažují a jednají racionálně a jsou hladoví po faktech, nikoliv propagandistických frázích, musí být přitom stále více jasné, že je imigrace velkým problémem, nikoliv však neřešitelným. Nemůžeme si nevšímat, že je tento problém složkami vládnoucí moci nafukován, účelově vyhrocován a zesilován. Demonstrujme tento argument čísly, která se v poslední době objevila v oficiálních režimních zdrojích: V loňském roce přišlo do EU 630 tisíc uprchlíků. Málokdo si toho vůbec všiml, protože většinová část režimní scény mlčela, nehodilo se jí to do krámu. Letos emigrovalo do EU do konce srpna 680 tisíc obětí staleté imperialistické kolonizace a vměšování. Dá se předpokládat, že toto číslo bude narůstat kvůli klimatickým podmínkám maximálně do konce října. Co nám tato čísla říkají? Že množství imigrantů bude letos vyšší než v předchozích letech, nikoliv ale podstatně, nenarůstá exponenciálně. Že se letos dělá kampaň z něčeho, o čem se loni téměř nemluvilo, přičemž se nehovoří o utrpení migrujících lidí, ale především o jakémsi ohrožení. Jaké faktory zapříčinily tento rozdíl v přístupu velké části zástupců současného kapitalistického systému? Na to se pokusíme odpovědět v následující analýze.

Budeme se snažit načrtnout základní krátkodobé i dlouhodobé příčiny migračních vln, spontánní i podněcované reakce veřejnosti na ně, dále se pokusíme obecně a následně i podrobněji rozebrat přístupy různých proudů buržoazní politické reprezentace a jejich vědomých i nevědomých podporovatelů z řad různých tzv. levicových a nezávislých stran a iniciativ. Na východiscích tohoto materiálu vzniknou v dohledné době naše návrhy řešení problému, které budeme publikovat a různými cestami šířit.

Reakce (nejen) české veřejnosti na současnou uprchlickou vlnu

Jsou obavy a nejistota lidí plynoucí z informací o uprchlické vlně na místě? Musíme říci, že zcela určitě, ale v jiném smyslu, než jak nebezpečí a nejistoty vykládají různí mluvkové všech zpátečnických společenských směrů.

Většina obyvatelstva má obecně mnoho důvodů a plné právo se v kapitalismu cítit nejistě. Kapitalismus dělá z většiny pracujících (resp. z jejich pracovní síly) velmi snadno nahraditelné zboží. V takové situaci jsou pracující proti sobě stavěni jako konkurenti, kteří bojují se zaměstnavateli i proti sobě navzájem o možnost a podmínky prodeje své pracovní síly. Jednou nohou se pořád nacházejí v rezervní armádě námezdních pracovníků, tedy ve stavu nezaměstnanosti, druhou nohou jsou v podřízeném vztahu vůči kapitalistovi, od kterého si nechají diktovat podmínky práce, osekávat mzdy a platy, prodlužovat pracovní dobu, aby neskončili ve frontě před Úřadem práce. Tento pocit je nejen v českých podmínkách výrazně zesilován kocovinou po „sametovém večírku“ plném opia a iluzí, které zachvátily celé velké části generací obyvatel. Mnohým z nich nezbylo po převratu nic jiného než ony iluze působící v rámci psychologie jedince i mnohých kolektivů jako psychický stabilizátor, pocit, který jeho vlastníky chrání před totální rezignací. Tento pocit vznikl na troskách reálného socialismu, z bídy a podstaty kapitalistického výrobního způsobu, marnosti současné kulturní a společenské dekadence. Neroste ve vzduchu, má své objektivní příčiny. Pro mnohé proletáře, ale i OSVČ a drobnou buržoazii je snazší ukázat prstem na zdánlivou příčinu toho, proč iluze nebyla naplněna (dříve cikáni, dnes i uprchlíci), než aby se podívali na příčiny vzniku iluze a jejího neplnění. Je to však zákonité, vykořisťovaným a zbídačovaným to nevyčítáme, neexistuje totiž politická strana, společenská síla, která by jim tento fakt dokázala, vyvodila z něj patřičné důsledky. A tak z něj vyvozují „své“ důsledky zástupci společenských tříd, které problémy způsobily, profitovali z nich a chtějí z nich nechutně profitovat opět.

K těmto faktorům se přidává další společenský základ oné nejistoty, onoho věčného strachu o vlastní budoucnost příznačného pro dnešní dobu. Politika je v kapitalistickém systému sice ústavně a formálně přístupná všem, ale reálně je záležitostí pouze profesionálních politiků z řad vládnoucích tříd a tyto politiky ovládajících a dotujících zájmových skupin, které jsou většině obyvatel zkrátka cizí a vzdálené. Lidé se tedy bojí z praktických důvodů o svoji budoucnost a společenské postavení, což je zároveň silně podtrháváno tím, že podvědomě vnímají svoji neschopnost s tímto stavem v daném společenském zřízení cokoliv dělat. A do tohoto stavu přichází nová vlna uprchlictví. Vlna stovek tisíců lidí, jejichž příchod musí znamenat výrazný zásah do sociálně-ekonomické struktury obyvatelstva evropských států, který v očích vykořisťovaného, znejistělého občana kteréhokoliv státu EU nemůže znamenat nic jiného než výrazný otřes ve společnosti. Takový otřes, který zásadně mění i jeho společenské postavení. Tento občan EU žije v kontextu dnes již letité, strukturální obecné krize kapitalismu, která jeho sociální status učinila papírovým, dotkla se jeho životních, ekonomických zájmů. Takový člověk není ve svém životě zvyklý na pozitivní společenské změny. A tak velká společenská změna (ani ne tak svým kvantitativním rozsahem, jako svým charakterem), jakou je nová vlna uprchlictví, v něm nemůže vyvolat nic jiného než myšlenku: „Kdo bude živit ty hladové krky?“ Zde hledejme sociální kořen negativních postojů k současné imigraci.

K tomu se přidává postoj kapitalistických vlád a samozřejmě zastřešující imperialistické instituce EU. Ty s arogancí a nezájmem sobě vlastním jen ohrnují nos nad obavami většiny obyvatel, nekomunikují s nimi, nesnaží se jim vysvětlit danou situaci, jen jim diktují z pozice pochybného mandátu, co se bude dít s jejich životy. Kolik se nažvanila EU a její loutkové režimy (ta EU, která společně s USA podporovala bombardování a rozklad domovských států většiny uprchlíků, ta EU, která je napojena na korporace, jež si z domovských států většiny uprchlíků dělají své otrocké kolonie) pseudohumanistických frází. Frází o lidské solidaritě, o pomoci. Ale nikdo nekomunikoval srozumitelně s lidmi, nikdo se nesnažil účinně rozptýlit jejich obavy z imigrace. Proč? Politickým loutkám kapitalistických zájmových skupin jsou názory a pocity většiny obyvatel zkrátka lhostejné. V současné formální demokracii musí o tyto věci projevovat falešný zájem pouze jednou za čtyři roky.

Význam současné uprchlické vlny a základní reakce na ni

Skrze výše uvedené konstatace se dostáváme k tomu, proč je současná vlna uprchlictví tak důležitá, v čem je její zvláštnost oproti předchozím vlnám. Hovoříme v tomto případě o dvou vztazích: O vztahu k současnému kapitalistickému systému a o vztahu k objektivním zájmům většiny národů – k zájmům skutečného antikapitalistického hnutí. Současná vlna imigrace není důležitá nebo výjimečná sama o sobě, není zásadní svým rozsahem (který skutečně není tak velký, aby se nedal zvládnout, pokud současné počty porovnáme s čísly uprchlíků v rámci konfliktů v bývalé Jugoslávii či exodu Řeků po roce 1949 a 1967 po nástupu režimu černých plukovníků). Její význam spočívá v sociálně-ekonomickém kontextu, v němž se odehrává. Podstatnou otázkou naší doby není imigrace, která se „mimochodem“ odehrává v kapitalismu. Je jí otázka existence a překonání kapitalismu, který si nutně k obrazu svému přetváří tento soudobý jev (ve velké míře jej sám způsobuje). Troufáme si tvrdit, že většina obyvatel tuto otázku takto v jádru sama cítí, ale vědomě ji tímto způsobem nechápe. Proto se nechává myšlenkově strhávat dvěma velkými názorovými proudy, jež toto téma v současné době rámují. Jedním z nich je jednoznačně odmítavý postoj k nynější uprchlické vlně. Imigrace je jeho nositeli v současné době považována za největší problém dnešní Evropy (v tomto názoru jim vydatně pomáhají masmédia, pro která jde o velmi vděčné téma). Základní argumentace proti těmto samozvaným bojovníkům proti islámu, nacionalistům, xenofobům a rasistům by se dala upravit do jednoho hesla: “Miřme na správné cíle.“ Jde o to, že se tento směr vyznačuje pojetím masové imigrace ne jako objektivně nutného procesu, který je vlastní soudobému globálnímu kapitalismu, ale jeho odmítáním jako výsledku záměrného pokusu zničit evropskou kulturu a civilizaci pomocí invaze cizinců, příživníků, muslimů a jiných kolektivních „nepřátel.“ Argumentuje proti imigraci kritikou skupin obyvatel, která se jejím prostřednictvím do Evropy dostává. Přitom se za použití fašizoidní, nacionalistické a šovinistické rétoriky dovolává takových abstraktních, v největším počtu případů blíže nespecifikovaných pojmů a „hodnot,“ jakými jsou „evropská civilizace, křesťanská tradice, naše kultura, naše mentalita“ atd.

Tento pohled na problém migrantů a uprchlíků v Evropě je v současné době ze zcela pochopitelných důvodů masám obyvatelstva mnohem bližší než jakýkoliv jiný. Využívá totiž strachu a dezorientace většiny evropských občanů a zároveň s nimi bezprostředně komunikuje, čímž se stává mnohem atraktivnějším a vlivnějším, než jsou spíše z nutnosti řečené, kvazi humanistické fráze používané politiky a „lidskoprávními“ organizacemi v masmédiích v souvislosti s tímto problémem. Tento názorový směr je však zcela chybný a velmi nebezpečný, nejvíce právě pro evropské obyvatelstvo. Tím, že nechápe, nemůže a nechce chápat kořeny tohoto jevu (soudobého masového uprchlictví) mu nedokáže účinně čelit a dostává se ke směšným „řešením,“ která konstruktivní debatu v této otázce pouze brzdí. Návrhy představitelů tohoto směru na vytvoření „pevnosti Evropa,“ na opevnění a izolaci kontinentu od imigrantů a „cizorodých“ prvků, jsou absurdní a neuskutečnitelné, jak se budeme snažit později dokázat. Také jejich snaha o udržení jakési obecné, tradiční evropské kultury (v tomto pojetí nic takového neexistuje, při maximálním zobecnění by se dalo říci, že existuje pokrokové kulturní a civilizační evropské dědictví a dědictví zpátečnické, které spolu v prostoru zeměkoule po staletí zápasily s negativními i pozitivními zásahy mimo Evropu, avšak je třeba říci, že vlivem historického vývoje existují i mezi těmito tradicemi značné národní rozdíly, uměle vytvořený pojem „evropský“, europeismus, Evropan zkrátka z historického hlediska existovat nemůže a většina lidí ho ani nepociťuje) jako v zásadě neměnného kulturně-celospolečenského monolitu jsou ahistorickým nesmyslem a výkřikem do prázdna, kterému se pravděpodobně budou pozdější generace vysmívat jako lehkomyslné, absurdní sebestřednosti.

Problémem argumentace představitelů tohoto směru je i to, že nechápou, kdo za tímto jevem stojí a kdo z něj profituje. Hledá tedy nepřátele v neexistujících kulturních marxistech (něco takového je čistým výplodem vědomí exponentů tohoto proudu), bruselských byrokratech, židech, „sluníčkářích“ atd. Zcela však ignoruje naprosto konkrétní, hmatatelnou motivaci kapitalistických tříd využívat imigranty jako levnou pracovní sílu, dezintegrovat národy a společenské skupiny tak, aby se měnily pouze v beztvárné zboží obíhající po světě, aby si hlavně neuvědomily sebe sama jako samostatnou třídu stojící v protikladu k zájmům kapitálu (k tomuto pro kapitalisty výhodnému aspektu imigrace se ještě vrátíme). Tím, že za nepřátele označuje pouze samotné imigranty a jakési matné skupiny nepřátelské „evropské civilizaci,“ ale opravdových tvůrců situace si nevšímá, se tento směr zbavuje možnosti opravdu účinně bojovat s problémy, které jsou následkem tohoto jevu. Může zničit hodně životů, zastírat realitu, kamuflovat z hloubi systému plynoucí potřebu po levné pracovní síle např. pracovními tábory, ale imigraci nezastaví.

Dalším jeho zjevným negativem je to, že se často stává zdrojem ideologické obhajoby otevřené imperialistické agrese kapitalistických mocností vůči slabším státům. „Obrana nadřazené evropské kultury a civilizace“ vůči „africkým, muslimským a asijským barbarům“ se totiž snadno mění v obhajobu intervencí a útoků proti těmto „barbarům“ za účelem jejich demokratizace, „udržení v klidu,“ nebo rovnou snížení jejich počtu. Jako příklady může posloužit podpora Izraele v genocidě a vysídlení palestinského lidu (která je motivována jednoduše účelovým tvrzením, že jde o „muslimy a extrémisty,“ před kterými se musíme chránit, všechny ostatní „argumenty“ a „zdůvodnění“ se na tento pohled jen nabalují), nebo ještě naivnější a hloupější volání po útoku na tzv. Islámský stát za strany Západu. Záminkou je přímo v regionu rozšířit vliv imperialistických mocností, případně v něm vyvolat chaos. Intervence sama by řešením nebyla, neboť USA a EU tento tzv. stát vytvořily a jeho existence jím zatím vyhovuje. I pokud by vyhovovat přestala, je vojenské řešení konfliktu stejně nemožné, jak se ukazuje v Iráku či Afghánistánu. Kořen tkví v nitru sociálně-ekonomických podmínek kapitalistického systému. Bez jejich vyvrácení není řešitelný.

To jsou tedy některé z charakteristik tohoto myšlenkového směru. A jako každý více či méně ucelený souhrn společenských názorů je i tento směr odrazem jistých třídních zájmů. V tomto případě jde o zájmy nacionalistické buržoazie, která si přeje vrátit svůj vliv a ekonomickou svrchovanost do doby před sjednocením evropského kapitálu prostřednictvím EU pod nadvládou západních, zejména německých kapitalistů. Mimo jiné se i proto primitivnímu rasismu a šovinismu daří nejlépe tam, kde je tato tendence zvláště silná a přelévá se do oficiálních vládních aktů (nejmarkantnější příklady jsou Polsko a Maďarsko, toto je mimochodem také klíč k rozřešení onoho tolik omílaného „paradoxu,“ že je nenávist vůči cizincům nejsilnější tam, kde jich je nejméně). Tato buržoazie však nehájí žádné národní zájmy, jak se občas říká (Viktor Orbán), ale pouze by sama chtěla být nikoliv v podřízené, ale vládnoucí, imperialistické pozici. Dále lze mezi původní nositele tohoto směru počítat vystrašené maloburžoazní vrstvy, které jsou v podmínkách krize nestabilní, hledají řešení napříč společenským spektrem (od anarchismu a trockismu až po fašismus), ale v každém případě vidí vlnu imigrace jako ohrožení svého postavení (ať už v podobě ztráty maloobchodu ve prospěch nové konkurence nebo v podobě další výhody velkého kapitálu nad nimi díky jeho možnosti využívat imigranty hromadně jako levnou pracovní sílu). Typickým odrazem třídních zájmů těchto kolísavých vrstev je v praktickém politickém životě dnes již vyhaslé hnutí PEGIDA.

A konečně jde napříč Evropou o tu část kapitálu, která v celé otázce vidí příležitost k odvedení pozornosti od podstaty režimu, v němž většina pracujících žije, k rozbití jejich jednoty a jejich vzájemnému poštvání, k pošlapání mezí i formální, buržoazní demokracie v zájmu své imperialistické politiky (jako příklad poslední uvedené motivace může posloužit dění na Ukrajině). Jednotlivé segmenty vládnoucích tříd totiž již od nepaměti vytvářeli ideologické a filozofické konstrukce k obhájení a opodstatnění toho, proč si jejich režimy mohou dovolit vůči jednotlivým etnikům, rasám či náboženským skupinám to, co by si jinak nedovolily. Již od počátku propojení kontinentů v rámci probouzejícího se kapitalismu vznikla teorie novodobého rasismu kolonizátorů vůči utlačovaným národům a kontinentům světa. Otroctví existovalo i předtím, v období otrokářského výrobního způsobu se jednalo o válečné zajatce, domovní sluhy – otroky, případně i o dlužní otroctví. Při dalším zkoumání tohoto směru budeme tedy mít na paměti, kdo je jeho původním nositelem a v čím zájmu vzniká.

Druhý myšlenkový směr, který se v souvislosti s tématem imigrace vytvořil, je proud, který sice v této otázce nevytváří ideové fantasmagorie o ohrožení evropské kultury a bílé rasy, ale o to méně se snaží skutečné příčiny imigrace komplexně vysvětlit a říci, jakým způsobem ji řešit. Přijetí uprchlíků považuje za naprostou nutnost, ale ne nutnost objektivní, danou historickými podmínkami, ale za nutnost z hlediska „morálního.“ Přitom se jeho představitelé dovolávají už notoricky známých pohádek o „lidských právech, „demokracii“ a „západních hodnotách.“ Nejčastějšími ideologickými představiteli tohoto směru jsou intelektuálové, tzv. „sluníčkáři, příznivci „alternativního“ zaměření. Tyto skupiny sami o sobě vykazují velkou tendenci k izolaci od společnosti a skutečných problémů, proto se není možné divit jejich nepopularitě mezi většinou obyvatel. S tím souvisí i postoj těchto skupin k reakci většiny obyvatel na imigraci, kdy v lepším případě její představitelé hloupě naříkají nad „rasismem“ a „omezeností“ obyčejných lidí, v horším případě ještě s opovržením tyto lidi urážejí, považují je za burany a dávají jim najevo svoji „intelektuální nadřazenost.“ Z třídního hlediska je tento směr odrazem zájmů nyní vládnoucí, liberální kosmopolitní buržoazie, která má své centrum v Bruselu. Ta je na jednu stranu příliš líná, zbabělá a zaneprázdněná na to, aby nějak aktivně obhajovala svůj postoj k imigraci ideologickými pohnutkami. Kromě toho nemůže otevřeně říci, že imigranty potřebuje jako pracovní sílu a že ji zde bude využívat i na úkor všech ostatních pracujících, aby ještě více upevnila svou moc a navýšila zisky. A tak delegovala tuto nepříjemnost na výše zmíněnou skupinu „aktivistů,“ jež jsou sice malou, ale za to velmi hlučnou a mocnou skupinou, která z již řečených důvodů dostává velký prostor v médiích a finanční granty pro své „lidskoprávní“ organizace.

Nepopularita této části vládnoucí třídy a jejích názorů plyne z jejich rozšířenosti, oficiálnosti, opakovanosti a zejména ze zkušenosti většiny společnosti s nepravdivostí těchto tvrzení. Jedním z ideových produktů nejen v ČR vládnoucí části liberální buržoazie je multikulturalismus. Jedná se o teorii zakrývající pod vznešenými slovy o rovnosti národů, náboženství a etnik, o lidských právech a bratrství potřebu vládnoucí buržoazie devastovat zdroje svých kolonií a nakupovat tamější levnou pracovní sílu. Aby se uprchlíci samotní, ale i obyvatelstvo cílových zemí nebouřilo proti neokoloniálnímu bezpráví, nestavělo se proti barbarství svých mocných, je spoluvytvářeno prostřednictvím zanášení multikulturalismu do oficiálních státních a vzdělávacích dokumentů vědomí, že je takový postup vlastní, naprosto běžný a v pořádku. Jelikož potřebuje liberální buržoazie expandovat také na mimoevropské trhy, protože potřebuje oporu proti globální konkurenci v jiných mocenských blocích (USA, Čína, Rusko), vytvořila nebo se stala podřízenou součástí EU. Multikulturalismus jí poskytl ideologický materiál i v tomto případě – když prostřednictvím panevropismu zasévá do vědomí proletářů a jejich případných spojenců nesmyslné teze o nepotřebnosti existence národních tradic, kultury, vědomí, nepotřebnosti národního jazyka, které všechny má údajně nahradit všeobecné lidství, humanita, případně evropanství. Proletariát je tak připravován na roli bezcenného zboží, na kterém je požadováno, aby migrovalo s nabídkou vlastní pracovní síly nejen ve své zemi, ale i ve většině Evropy, případně mimo ni. Tento postup je vydáván za nutný v rámci povinné „flexibility“ pracovní síly. Že je touto cestou po likvidaci třídního vědomí odebírána většině národů pokroková část jejich národních tradic, kolektivního vědomí a potřeby „někam patřit,“ je součástí již řečené přeměny společenských tříd, vrstev a skupin na beztvaré zbožové položky.

Multikulturalismus nepotřebuje bratření většiny lidí, naopak, stálo by v cestě jeho zájmů. Uvědomuje si, že pokud vytvoří podmínky, kdy bude většinu materiálně produktivních činností v nejbohatších imperialistických zemích vykonávat právě levná pracovní síla z jiných zemí a kultur, ztíží tak prostřednictvím tohoto aktu, rozvráceného dělnického hnutí a státního aparátu případné spojenectví proletariátu a jeho možných spojenců. Potřebuje vytvářet postoje netečnosti, nezájmu, ale nikoliv otevřeného nepřátelství mezi vykořisťovanými a zbídačovanými. Takto zranitelné vědomí většiny národů bývá snadným terčem v konkurenčním boji ze strany nacionalistické buržoazie.

Netečná, beztvará hmota, případně národnostně rozpolcený stát bývají častým terčem zájmů jednak fašistů, jednat zástupců imperialistických centrál (NATO, EU, MMF), kteří využívají přirozených tendencí kapitalismu k ovládnutí a porobení svrchovaného, byť buržoazního státu. Připravují ho nejen o faktickou, ale často i o většinu formální nezávislosti.

Multikulturalismus, pod jehož rouškou se bezuzdně vraždí, bombarduje, vykořisťuje a utlačuje, nakonec přichází s tvrzením, že problémy různých skupin lidí neexistují, že existují pouze problémy jednotlivců. Toto nesmyslné individualistické, metafyzické a idealistické tvrzení je zakrýváno řečmi o všeobecné humanitě, svobodě a rovnosti. Je vyjádřením potřeb liberální buržoazie nakupovat levnou pracovní sílu bez ohledu na její problémy, výrazem neochoty a neschopnosti tyto problémy řešit, nechápání historického momentu vzniku různých potíží národů a etnik, v drtivé většině případů vzniknuvších třídním útlakem ze strany vládnoucích tříd, jejich represí, zásahů do života, existence států a celých skupin obyvatel.

Multikulturalismus, přinejmenším před pěti lety v mainstreamovém diskurzu považovaný za něco normálního a přirozeného pro liberalismus konce dějin, jehož povrchní a špatnou kritiku mohl člověk zaslechnout maximálně z úst neonacistických hololebců na demonstracích DSSS, věcnou kritiku naopak od revolučních marxistů-leninovců, se dnes stává výsadou právě pouze oněch sluníčkářů a údajných neomarxistů, “nepřátel naší kultury.“

Nyní, když jsme poukázali na specifika současné imigrace, na postoje veřejnosti a ideologické proudy, které se na této otázce přiživují, přistupme k jejich podrobnějšímu rozboru.

Odpůrci imigrantů, nacionalisté, tzv. bojovníci proti islámu a „obránci evropské civilizace“ – obecné představení jejich názorů

Při našem rozboru buržoazních pohledů na uprchlictví začněme prvním z nich, tím, který imigraci jednoznačně odmítá. Základní rysy tohoto směru jsme již popsali výše. Začněme tedy tím, proč dle představitelů tohoto směru urpchlictví vůbec vzniká. Ideologové tohoto směru vidí podstatu dnešního světa v jeho rozdělení na kultury a civilizace. Obzvláště pojem „kultura“ má v ideových základech tohoto směru zásadní roli. Jeho význam je totiž téměř nekonečný. Toto pojetí není ničím novým, jeho kořeny můžeme sledovat v díle fašizoidního Němce Oswalda Spenglera, na jehož práce navázal dnes oficiálně přijímaný americký politolog Samuel Huntigton, názorově blízký neokonzervativní politice George W. Bushe. Pojetí „kultury,“ jak ji chápe nacionalistický a fašizoidní směr, je do velké míry poplatné právě Huntingtonovi. Rozumí se jím souhrn všech politických, ideologických, sociálních, právních a jiných forem existence a projevů libovolných společenských skupin, národů, etnik atd. Je tedy logické, že je v takovém případě pojem „kultury“ používán zcela libovolně. Když například dojde ke znásilnění ze strany muslima, je tento čin představiteli tohoto směru označen za projev muslimské „kultury“. To je pak dokázáno nějakým citátem z Koránu, Sunny či hadísů, tj. výjevů z života proroka Mohammeda (nebudeme se zde příliš zabývat správností citací z Koránu nebo jiných náboženských textů, protože jak uvidíme, mají pouze druhotný význam). Korán a další prameny nábožensko-právní povahy jsou tedy dle podporovatelů „střetu civilizací a kultur“ zdrojem „islámské kultury,“ rozkládající se od břehů Maroka přes muslimy v USA až po Indonésii jako nejlidnatějšího státu s převažujícím počtem vyznavačů nejmladšího abrahámovského monoteistického náboženství.

Musíme jednoznačně konstatovat, že zaprvé právě zde dochází k nesprávnému směšování všech zmíněných pojmů dohromady. Za druhé je toto směšování zdrojem generalizace, kdy každý Arab nebo obyvatel muslimských států je nutně pojímán jako praktikující muslim a každý muslim musí být do velké míry nositelem těchto různých pojmů. Má snad katarský či ománský emír něco společného s Ahmedem Sukarnem, prvním prezidentem Indonésie? Za třetí jsme svědky fascinujícího idealistického převrácení skutečnosti, kdy kniha, v našem případě Korán, opravdu získává jakousi „božskou“ sílu, stává se tvůrcem „kultury,“ skutečna. Není to tedy tak, že „kultura,“ skutečnost, reálné zájmy a vztahy aktuálních aktérů společenských vztahů si uzpůsobují texty Koránu, ale jsou jím utvářeny! Tudíž jedna miliarda muslimů na celém světě se bez ohledu na svoji třídní příslušnost, etnický původ nebo dokonce gramotnost ve svém společenském životě řídí texty z Koránu. A vrazi z Islámského státu vraždí a masakrují s největší brutalitou patrně proto, že jsou muslimové…. Kdyby si místo Koránu v nějaké části svého života přečetli Bibli (ze které koneckonců islám převzal řadu proroků a věroučných dogmat) nebo jinou knihu, živili by se nejspíš pastevectvím nebo rybolovem a vyhlídek na zisk politické moci prostřednictvím ozbrojeného násilí by se tito lidé nejspíš dobrovolně vzdali…….

Při takovémto naivním pohledu na svět dochází buržoazní odpůrci imigrace k tomu závěru, že důvodem imigrace je nutný střet kultur a civilizací. Kultury barbarské, islámské, postavené na násilí a podřízenosti, a vysoké civilizace Evropy, která je postavena na mírných projevech ctihodných obchodníků. Tento přístup se pak obráží v několika příčinách imigrace, které zástupci tohoto směru uvádějí.

Zaprvé jsou uprchlíci dle těchto tvrzení nositeli podřadné kultury, která je nedovede uživit. Proto utíkají do Evropy, kde je budeme muset my, pracovití Evropané, nositelé lepší a úspěšnější kultury, živit. Zadruhé je tu boj muslimů proti naší „demokratické“ civilizaci postavené na křesťanských/západních/svobodných nebo jiných hodnotách a tradicích. Někdy se k tomu váže i boj podřadných ras (zejména té černé) proti rase bílé, kterou se zlé síly snaží znečistit, „promísit“ s cizími elementy.

Zde je třeba se zastavit a říci, že otevřený rasový motiv nesdílejí zdaleka všichni buržoazní odpůrci imigrace. Ale minimálně velmi nesprávně se k němu vyhraňují, případně z něj vycházejí skrytě, buďto proto, že si to neuvědomují, nebo „klamou tělem – například stoupenci známého „bojovníka s islámem“ Konvičky se mnohokrát vymezili vůči neonacistům, zdůraznili, že jim jde o náboženský a ideologický, a ne o rasový princip. Ovšem nikdy neřekli, kdo jsou tedy oni neonacisté v české společnosti, vůči nimž se vymezují, nikdy proti nim neargumentovali tak, aby se jednoznačně projevila jejich odlišnost v boji proti imigraci, nikde nebyly z jejich strany slyšet nějaké vážnější ideové námitky k takovým populárním formálně protimuslimským, ve skutečnosti protiarabským a jiným rasistickým ideologickým zdrojům, jakými jsou například „white media“ atd. Navíc zde v jejich neprospěch znovu působí svévolné užívání pojmu „kultura,“ kdy příslušnost k určité „kultuře“ v praxi často znamená i soubor konkrétních vlastností, jako je například náchylnosti ke kriminalitě, násilnictví, odpor k práci. Ty mají mít automaticky a po celý život všichni, jež jsou nějakou zkratkou zařazeni do souvislosti s danou „kulturou.“ Od idealistické logiky „každý muslim má sklony znásilňovat, protože se to píše v Koránu“ není při troše obratnosti daleko k rasistické logice „každý černoch nebo Arab má sklony znásilňovat, protože to má v genech.“ Za třetí se při vysvětlování příčin masové imigrace musí její buržoazní odpůrci dostat i k tomu, kdo za ní stojí. Zde se pak jejich vzájemné pohledy rozcházejí. Část vidí celou záležitost jako neštěstí způsobené nekompetencí a nezájmem určitých politiků nebo jejich neporozumění problému. Co se týče některých řadových zástupců „sluníčkářů“ a jiných ideologických obhájců přijetí imigrantů, ti se obhajoby imigrace dopouštějí kvůli své společenské dezorientaci, idealistickému a nevědeckému světovému názoru, případně pohodlně přijímají účelově přibarvené informace z tábora svých ideových vůdců. Motivace těch, jejichž třídní zájmy řadoví „sluníčkáři“ zastupují, je však zřejmá a byla již zmíněna: Je jí levná a závislá pracovní síla imigrantů materializovaná v buržoazně humanistickém obalu ideologie multikulturalismu.

Tento pohled vede tuto část buržoazních odpůrců imigrace k „občanské angažovanosti“ v rámci buržoazní demokracie. Lze říci, že částečně tuto charakteristiku naplňují hnutí Pegida v Německu a někteří konvičkovci v ČR. Poté je zde skupina okrajových (v ČR, jsou státy, kde tyto síly rozhodně okrajové nejsou, jako příklady lze opět použít Maďarsko a Polsko) pravicových sil, které se rády chápou ještě jedné příležitosti, jak poukázat na „socialistický“ charakter „evropské byrokracie,“ jež imigraci dle jejich tvrzení podporuje kvůli svému rovnostářství, kvůli své „neomarxistické“ ideologii. Příčina imigrace tkví dle tohoto směru v chybách a nekompetenci politiků, v politickém charakteru EU (nikoliv třídním!), v jejím praktickém konání a ideologii.

Nakonec je zde třetí skupina, jež se skládá z uvědomělých neonacistů, kteří motivaci podpory imigrace vidí v zájmech skupin světového židovstva. To chce pomocí zcela vědomé a plánovité podpory imigrace zničit bílou rasu…….

Podrobnější rozbor názorů odpůrců imigrace a jejich komentář

Výše jsme v obecné rovině představili vysvětlení, která nám předkládají buržoazní odpůrci imigrace v souvislosti s příčinami a zájmy, jež za imigrací stojí. Nyní se jim začněme postupně podrobněji a s naším komentářem věnovat.

Nejdříve se sami sebe zeptejme, v jakém světě dnes žijeme? Je pro náš současný svět určujícím tématem onen popisovaný střet kultur? Budeme-li pojmu kultura užívat na rozdíl od buržoazních odpůrců imigrace důsledně a v jeho původním smyslu, pak ho musíme řadit do nadstavbové části společnosti. Kultura konkrétní společnosti je tedy sice ve své formě, ve svém povrchním vzhledu, specifikem a výsledkem jisté tradice nějakého území, regionu. Ovšem její obsah, její skutečný dopad na společenský život závisí na původnějších, ekonomických faktorech a z toho vyplývajících zájmech jednotlivých sociálních tříd. Znovu tedy říkáme, že jestliže například nějaký muslim nutí svoji ženu zahalovat se, nečiní tak v prvé řadě kvůli své příslušnosti k islámu nebo kvůli textům z Koránu. Zahaluje svoji ženu z důvodů fakticky ekonomických, mocenských a politických. Nejdřív je tu jeho snaha svoji ženu zahalit, až poté islám. Téměř každý člověk žijící v sociálně-ekonomických podmínkách podobných onomu muslimovi by měl potřebu svoji ženu zahalit, jinak ponížit či omezit. Ideové zdůvodnění by si už našel, vytvořil by ho na základě své životní zkušenosti, což by samozřejmě také mělo na utváření této skutečnosti v dalším vývoji druhotný vliv. Z historie známe takových příkladů mnoho a zdaleka ne všechny se týkají národů a etnik spjatých s islámem. Zmiňme například realitu Mandžuského císařství, jehož ideovou nadstavbou rozhodně islám nebyl. Přesto v něm stejně jako i v jiných třídních patriarchálních společnostech vládla nutnost udržení ideálu krásy, v rámci níž musely být ženám svazovány kotníky, aby měly správnou postavu. Budeme proto zapalovat čínská bistra?

Jde islamofobům skutečně o práva žen nebo o záminku k odvedení pozornosti? Co zahalování a utlačování žen znamená v širším měřítku? Znamená to, že onen muslim z výše uvedeného příkladu terorizuje svoji ženu ne kvůli islámu, ale kvůli společenským vztahům, které mu to umožňují a formují jej. Podobně je pro elity v Saudské Arábii wahhábistický proud islámu jenom souhrnem prázdných frází, kdy si z něj vybírají to, co se jim hodí pro udržení jejich nadvlády nad ropnými zdroji a pracovní silou v zemi.

Pakliže aplikujeme naši materialistickou metodu pohledu na společnost, k čemu se dostáváme, nazíráme-li vztahy kulturních faktorů a faktorů ekonomických? Ano, zahalování žen je nejviditelnějším specifikem islámské každodennosti (i když “odhalování” vlasů nebylo normou ani v oněch civilizovaných zemích Západu až do sexuální revoluce 60. let 20. století a především nošení šátku jako druhu oblečení není rozhodujícím indikátorem postavení ženy v určité společnosti), ale vůbec kořen snahy ženu degradovat, izolovat od její možnosti se plnohodnotně projevit ve společenském životě tkví v islámském světě v tom, že se v něm uskutečňuje ještě stále relativně nerozvinutá kapitalistická výroba, která ženu používá jako levnou pomocnou sílu v domácnosti, zároveň si ji ale už připravuje jako zdroj laciné síly pro vyvíjející se trh práce. Žena je tedy ekonomicky závislá na muži, nejenom to, je jím vykořisťována, zároveň je snáze vystavená libovůli vládnoucí třídy.

Podobně tomu bylo v každé třídní společnosti následkem jejího vzniku a první společenské dělby práce mezi mužem a ženou. Žena byla tehdy prvním předobrazem otroka, který se s vývojem společnosti změnil až v kapitalistickou pracovní sílu. Když byla Evropa v podobném stavu jako nynější většina tzv. islámských zemí, tedy v druhé polovině 19. století, bylo zcela normální, že muž ženu bil, nařizoval ji, kdy může opouštět dům, kdy bude vařit atd. A vůbec to nevyplývalo ani z evropské kultury, ani z toho, že to bylo „dávno,“ ale z jeho a společenského vztahu k ženě vůbec. Následky tohoto stavu ostatně tkví v kapitalistické společnosti dosud. Hlavními bojovníky za jeho překonání nejen v teorii, ale zejména v praxi byli představitelé pokrokového, dělnického a komunistického hnutí. Mimo jiné i díky nim se situace výrazně změnila. Podobně i my nesouhlasíme s postavením žen v kapitalistických společnostech islámských zemí, ale cesta kupředu k osvobození drtivé většiny z nich je odvislá od cest k osvobození práce – spočívá v porážce vykořisťovatelského kapitalistického systému. S ní začnou postupně hynout i ideové nadstavby, potřeby systému a konstrukty v něm utlučených lidí (slovy Marxe „povzdechy utiskovaných tvorů“) – v prvé řadě náboženství.

Dlouhodobé a bezprostřední příčiny migrace

Migrace obyvatel je jevem, který se v historii lidské společnosti i vývojových předchůdců člověka vyskytoval už v dobách prehistorických. Tehdy byl ovlivňován zejména přírodními faktory. Se vznikem třídní společnosti a státu získaly přesuny obyvatelstva dominantně jiné příčiny, obsah, ale i formy. Hlavní příčinou migrace obyvatelstva se stal sociálně-ekonomický, vojenský a mocenský faktor. Ten souvisel s hledáním obživy obyvatel, úrodné půdy, úprkem před otroctvím, mocenským útlakem, feudálním vykořisťováním či vojenskými výpravami, ale vnějškově tkvěl v různých přesunech rodů, kmenů a národů vlivem mocenského soupeření rozličných otrokářských a raně feudálních států. Klasickým příkladem těchto příčin a jejich následků bylo tzv. Stěhování národů, vyvolané mocenskými výpady Čínské říše od 2. stol n. l.

V době rozmáhající se zbožní výroby a zbožně peněžních vztahů (v centrální Evropě ve 14. a 15. století, v jižní Evropě dříve), úzce souvisejících se vznikem měst, obchodu, bankovních domů, s těžbou drahých kovů apod., získává ekonomicky a mocensky vynucená imigrace posunutou náplň a nové projevy. Příkladem stimulace příchodu určitých vrstev obyvatelstva (většinou odborníků – řemeslníků a obchodníků) vládnoucí třídou budiž vnější kolonizace českých zemí v době panování posledních Přemyslovců (13. století a postupný příchod německého obyvatelstva). Jiným příkladem projevů vznikajících zárodků kapitalismu je putování závislých nevolníků, případně svobodných, ale nemajetných obyvatel měst (zárodek proletariátu) z jednoho místa na druhé a následné vylidňování hornických středisek českých zemí – Jihlavy, Kutné Hory a v raném novověku Jáchymova. Všechna tato města patřila ve své době mezi druhá největší v českých zemích po Praze, po úpadku jejich slávy se změnila (s určitou výjimkou Jihlavy) v provinční střediska. Už v těchto zkušenostech ukazoval kapitalismus svůj předobraz.

V raném novověku přinesly zámořské objevy pro rodící se kapitalismus nový impuls. V nově zřizovaných španělských, portugalských, holandských, francouzských, britských (postupně i dalších států) koloniích prýštila rodícímu se kapitalismu Marxovými slovy krev a špína ze všech pórů. Vinou vznikajících kapitalistických mocností Evropy byly vyvráceny mnohé vyspělejší říše než dominantní státy kontinentu původu uchvatitelů – Aztécká, Incká, Toltécká a další. Jestliže v hornických městech českých zemí nalézáme předobraz migrační praxe kapitalismu postupně ve všech územích jeho panství, v tomto případě spatřujeme předobraz prvotních příčin dnešního uprchlictví z mimoevropských zemí.

Evropský obchodní kapitál, církev, panovnické dvory a feudálové zahájili koloniální éru většiny zeměkoule, která kulminovala pod jasně kapitalistickým vedením v 19. století. Zejména v tomto století byla evropskou buržoazií ovládnuta téměř celá Afrika, velká část Asie, naopak po bok kolonizátorů se začaly stavět ještě před několika desítkami let kolonizované USA. Nepravdy, v jádru šovinistické a rasistické řeči o tom, že kolonizované národy „potřebují tvrdou ruku, neumějí pracovat a samy si vládnout, což se údajně projevilo po nabytí jejich suverenity,“ vyvracejí fakta z období před jejich kolonizací. Ještě v polovině 18. století byly rozdíly mezi stupněm hospodářského vývoje Indie a Evropy minimální, k r. 1850 se odhaduje, že rozdíl v HDP přepočítaném na hlavu mezi vyspělými průmyslovými zeměmi a jejich koloniemi tvořil necelý dvojnásobek, o sto let později už 11 krát vyšší objem. Např. kolonie Velké Británie tvořily r. 1913 120ti násobek rozlohy mateřských zemí. R. 1937 vykazovaly rozlohu 39,5 mil. km² (téměř čtyřnásobek rozlohy Evropy) a 478,2 milionu obyvatel!

S následky staleté kolonizace, vyvražďování, vykořisťování a širokého hospodářského úpadku se velká část bývalých kolonií dodnes nevypořádala. Nutno dodat, že tak mohla učinit jen velmi těžko. Po získání samostatnosti většiny koloniálních zemí po první, resp. ve většině případů po druhé světové válce se části z nich dostalo pomoci socialistického tábora a situace se začala pronikavě zlepšovat. Po pádu socialismu se však plně otevřely brány neokolonialismu koncernů a uskupení bývalých kolonizátorů, nyní neokolonistů z řad imperialistických zemí. Většina zemí tzv. třetího světa proto disponuje samostatností pouze formálně, na papíře. Ve skutečnosti je minimálně stejně nesamostatná jako v dobách kolonialismu. Hlavní neokolonialistické mocnosti současnosti, USA, Německo, Velká Británie, Francie, Japonsko, Itálie jsou společně s dalšími bývalými koloniálními zeměmi a velmocenskými centrálami (MMF, EU, NATO, WTO) hlavními viníky obecné potřeby lidí ve velkém prchat ze svých domovů. Cílem je, jak již bylo řečeno, v některých případech zachránit se před smrtí hladem, epidemiemi, násilím, kriminalitou a v neposlední řadě válkou, ale v trvalém rozměru také snaha prodat svou pracovní sílu na trzích neokoloniálních zemí za vyšší cenu. Současnými charakteristikami a projevy imperialismu jakožto nejvyššího stádia soudobého kapitalismu a jeho nejtypičtějšími představiteli z řad států se posléze budeme zabývat podrobněji.

Příklad žen ve společnosti z předchozích částí analýzy jsme použili proto, abychom ukázali ekonomické a třídní faktory jako hlavní tvůrce naší skutečnosti. Co tedy může být původním kořenem imigrace coby masového globálního jevu? Nikoliv střet kultur. Dnes žijeme v epoše imperialismu, která se mimo jiné vyznačuje nerovnoměrným vývojem kapitalismu a snahou bohatších, vyvinutějších států hledat v rozvojových zemích levnou pracovní sílu. Dále svého vrcholu dosahuje proces zespolečenštění práce, který svět v kombinaci se zvýšenou koncentrací kapitálu stále více propojuje. Činí jeden podnik, jedno průmyslové odvětví, jeden stát závislý na druhém. Tato situace v místním, národním i mezinárodním měřítku akumuluje na jedné straně ohromné bohatství, zhýralost, dekadenci, na druhé straně nezměrnou bídu, vykořisťování, bolest a hlad. A právě tato situace je porodní bábou válek, terorismu, rozporů mezi národy.

V popsaném prostředí je mimo jiné objektivně nutný i volný pohyb pracovní síly. Zdrojem imigrace tedy není z nebe spadnuvší snaha „kulturních marxistů“ zamořit nás uprchlíky, ani boj kultur, ani snaha příživníků utéct do Evropy a žít ze sociálních dávek. Jejími kořeny je nerovnoměrně rozdělené světové bohatství, kdy jsou celé kontinenty plundrovány ve prospěch rozvinutějších mocností, což přivádí do nesnesitelného postavení drtivou většinu obyvatel těchto světadílů. Ti se pak mnohdy logicky snaží svůj životní prostor opustit a dostat se tam, kde mají aspoň minimální možnost žít důstojně.

Tato objektivní tendence byla v posledních dekádách silně podepřena imperialistickými agresemi USA, zemí EU, NATO a jejich spojenci v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Somálsku, Jemenu a v mnohých jiných zemích. Tak byly zlikvidovány sice kapitalistické, ale relativně fungující režimy, které nutily k emigraci mnohem menší počet obyvatel, případně jejich minimum. Více než milion obětí okupace Afghánistánu, další statisíce mrtvých, raněných a nezvěstných z Iráku, Libye a jiných zemí posunuly postavení mnohých proletářů ještě na kritičtější mez, existenciální dilema: Buďto zůstanu a téměř jistě zemřu, nebo budu riskovat na daleké cestě, ale naděje, že ji přežiji, je o něco vyšší.

Situaci zbídačených uprchlíků kapitalismus využívá do poslední kapky, do posledního groše. Jeho prodloužené ruce, převaděči, překupníci, agentury najímající levnou pracovní sílu, jsou zákonitou součástí systému, lobbisticky zaklíněnou do buržoazního státního aparátu a bezpečnostních složek. V některých případech jsou využívány k mocenským kalkulům USA a Turecka, které však tyto plody pouze využívají, semínko klíčilo v samotných útrobách imperialistického systému, nezasadil ho žádný tajný agent, žádné nevládní organizace. Ani by to nešlo, tímto způsobem lidská společnost nefunguje. Něco jiného však je, že této příčiny zmíněné organizace zneužívají.

Vraťme se k druhotným příčinám, případně k důsledkům, které kapitalistický systém využívá ve svůj prospěch. Utečenci jsou zdrojem levné pracovní síly, která evropským kapitalistům dobře slouží v mnoha směrech i zde v Evropě. První skutečnosti lze doložit mnoha způsoby. V Africe či v zemích Indického subkontinentu je například zcela běžná dětská práce. Na tomto kontinentu je ekonomicky činných až 20% dětí, v celosvětovém průměru jde o 32% všech pracujících dětí. Není snad ani třeba dodávat, že dětská práce je levná a že děti nestávkují. Dále zde máme známý případ „krvavých diamantů,“ drahocenných předmětů získávaných brutálním vykořisťováním lidské pracovní síly znovu zejména v Africe. Afrika je také zdrojem až 80% lithia, které se používá v elektronice, ovšem zejména v Evropě a Severní Americe. Již od začátku 90. let 20: století trvá v Demokratické republice Kongo občanská válka, která tuto zemi stála již přes pět milionů životů, přesto se zde telefony v halách zahraničních koncernů nadále vyrábí, konflikt se neřeší. Hovoříme o zemi, která má již staleté zkušenosti s velmocemi, které sice splňují buržoazní měřítka demokratičnosti, ale v oblasti svých “životních” zájmů a cílů se chovající s neskutečnou brutalitou.

Dále je pozoruhodné, že pouze pět z 54 afrických států není producentem nebo vývozcem ropy. Kdo však těží z těchto přírodních zdrojů? Jedním z největších (a největším v Africe) vývozců ropy na světě je dnes Nigérie. Až 90% lidí v této zemi však žije za mzdu pod 2 dolary (zhruba 25 korun českých) denně. Veškeré přírodní bohatství je totiž v rukou západních korporací, které jej prodávají do Evropy a Severní Ameriky. Celý zisk pak plyne především jim. Loutkové vlády africkým států, případně i kompradorská buržoazie (pokud existuje) jsou z těchto zisků financovány, podporovány, legálně korumpovány, aby se nestavěly do cesty zájmům korporací a za minimální část zisku potlačovaly různými způsoby odpor proti útlaku a závislosti. Přestože se vlády v těchto zemích mění častěji než apoštolové na orloji, systém zůstává stejný.

V Etiopii nepřekračuje průměrná dělníkova mzda 53 dolarů měsíčně. A to přesto, že Etiopie náleží mezi největší světové výrobce textilu. Notoricky známý nápis „made in China“ začíná být v oblasti textilu nahrazován novým názvem „made in Ethiopia.“

Dalším z příkladů otevřeného vykořisťování, které se na africkém kontinentu odehrává, je osud horníků v JAR, o nichž se v minulosti snažil na svém webu informovat i SMKČ. V hornickém průmyslu v Jihoafrické republice pracují lidé za podmínek minimální bezpečnosti práce, za minimální mzdu, a když se proti tomuto stavu vzbouří, vláda do nich střílí a rozhání jejich akce za pomoci ozbrojeného násilí.

Zajímavým příkladem udržování Afriky v chudobě je placení odškodnění, které dodnes hradí 14 afrických států Francii za to, že mohly vzniknout a osamostatnit se. To je ovšem jeden ze specifických příkladů okrádání Afriky.

V každém případě si položme otázku, čím je tento stav zapříčiněn? Je součástí africké nebo muslimské kultury pracovat za minimální mzdu od 12 let 10 hodin denně a pak za vytvořené bohatství nepožadovat téměř žádnou odměnu, nebo má tento stav jinou příčinu? Skutečným důvodem tohoto stavu je ekonomický zájem západních mamutích korporací, které spolupracují s loutkovými vládci afrických států při rozkrádáni kontinentu. Není to vina ani obyvatel Afriky, ani Evropy. Je to výsledek základní logiky světového kapitálu. Jestliže tedy někdo říká, „pomáhejme jim tam, kde žijí,“ nebo ještě ve své hlouposti tvrdí, „nepomáhejme jim nijak, naučí je to jen nastavovat ruce a odnaučí pracovat,“ můžeme takovým lidem v klidu říci, že africké a asijské obyvatelstvo nepotřebuje ničí charitu. Tyto národy se pouze potřebují dostat z područí imperialistické nadvlády (na jejich úkor) bohatších států.

Tyto národy se o to skutečně mnohdy pokusily. Jak jejich pokusy v drtivé většině případů dopadly? USA a bývalé koloniální mocnosti jim v tom bránily s největší brutalitou (proč asi, když podle některých tyto „divochy“ nepotřebujeme a bude nám bez nich lépe?). Patrice Lumumba, ministerský předseda Konga, byl zavražděn za přičinění Belgičanů, bývalých kolonizátorů, kapitán Thomas Sankara, marxistický revolucionář z jedné z nejchudších zemí světa Burkiny Faso, byl zavražděn svým zástupcem Blaisem Comparé, který vládl v této zemi ještě v minulém roce s požehnáním francouzských politiků, ať už pravicových nebo z řad tamních socialistů, a umožňoval ji využívat jako levnou montovnu pro korporace. Jedním z vůdčích symbolů nedávného povstání v Burkině Faso byl právě odkaz Thomase Sankary.

To jsou jen některé případy států, jež byly ochotny cedit svou krev za to, aby se o ně Evropa a Severní Amerika už nikdy nemusely „starat,“ ale představitelé a majitelé zahraničního kapitálu a jeho centrál na to měli jiný názor.

K dalším historickým, ideovým a argumentačním souvislostem uprchlictví

Dodejme k našemu předchozímu dlouhému výkladu o dlouhodobých i bezprostředních příčinách migrace a uprchlictví některé další poznámky, naznačme souvislosti, představme, případně vyvraťme argumenty i „argumenty“ rozličné provenience.

Za prvé nebudeme používat argumentaci, která se snaží imigraci „obhájit“ (už vůbec snaha imigraci „obhájit“ či „odmítnout” je chybou, která často znemožňuje tento proces objektivně popsat, nelze obhajovat něco, co je objektivní součástí skutečnosti, je to jako obhajovat fakt, že v našem podnebném pásu padá v zimě sníh) prostřednictvím připomínky evropské kolonizace slabších států a jejich využívání ke svému zbohatnutí. Uvědomujeme si částečnou oprávněnost, ale také nedostatky tohoto vysvětlení příčin imigrace. Je například nesmyslné si nějak idealizovat oblast tzv. „třetího světa,“ jako neposkvrněného či imunního vůči kapitalistickému výrobnímu způsobu (stačí si připomenout arabské otrokáře v Africe. Ti si tehdy odůvodňovali existenci otroctví islámem a např. Angličané křesťanstvím, všichni sledovali pouze své vlastní hmotné zájmy a příslušné náboženské texty ke své obhajobě si už našli. Západní imperialisté jsou stejní, podobní jim byli i kolonizátoři japonští, židovský kapitál má stejnou ekonomickou podstatu jako třeba saudskoarabský).

Kdyby byl vykořisťovatelský vztah mezi evropskými a severoamerickými imperialistickými státy na jedné straně a většinou populace, sídlící zejména v Asii, Africe a Latinské Americe na straně druhé, pouze historický, zaniklý před mnoha desítkami let, byla by částečně oprávněná případná výtka proti naší argumentaci, že se jedná o pouhé moralizování a výčet více nebo méně domnělých historických křivd. My však hovoříme o aktuálním, reálném a statisticky doložitelném brutálním vykořisťování většiny Afriky, Asie a Latinské Ameriky především imperialistickým Západem, resp. jeho vládnoucími třídami, nikoliv většinou společnosti.

Za druhé musíme říci, že odmítáme jakýkoliv princip „bílé viny,“ jakékoliv dělení na „my“ a „oni“. Ahistorická argumentace některých buržoazních a maloburžoazních obhájců imigrace, která celý problém zjednodušuje, zplošťuje a říká, že „my“ dlužíme uprchlíkům domov, protože jsme zplundrovali ten jejich, je zcela nesmyslná. „My,“ národy Evropy, jiným národům nic nedlužíme. V době vrcholného kolonialismu byly evropský proletariát a další utlačované sociální vrstvy tichými otroky evropské buržoazie a pozemkových vlastníků, které je vykořisťovaly s největší brutalitou a bezohledností. A i dnes, kdy již kolonie formálně neexistují, ale ekonomické otroctví států „třetího světa“ pokračuje, resp. se stupňuje (v rámci neokolonialismu), není tato skutečnost v žádném případě způsobena evropskými národy, ale znovu systémem, globálním kapitalismem. Konec konců, vztah, který existuje mezi například Evropou a Afrikou, existuje v rámci EU například také mezi Německem a Polskem (i když jinak a na mnohem nižší úrovni). To je jen jeden z mnoha důvodů, proč „my“ (evropské národy) a „oni“ (imigranti) máme společného nepřítele.

Epocha imperialismu tedy redukuje svět na obrovský trh. Z lidí, nositelů pracovní síly, dělá zboží. Je v tomto systému zcela logické, že se majitel pracovní síly např. z Etiopie bude snažit, aby ji prodal co nejlépe, tedy za co nejvyšší mzdu. V prvé řadě z těchto důvodů se vydá tam, kde ji z mnoha důvodů dostane, zejména do Německa. K imigraci by tedy docházelo i v tom případě, kdyby obyvatelé chudých států neumírali žízní a hladem, byť pravděpodobně v menším měřítku. Proto nestačí charita ve stylu „pomáhejme imigrantům tam, kde žijí.“ Pracovní síla jakožto ekonomický činitel bude mít v kapitalismu přirozenou tendenci prosadit se tam, kde to je pro ni nejvýhodnější. Je to zcela ve shodě s logikou trhu a systému a každý důsledný pravičák by se měl za jev ekonomické imigrace z jakékoliv části světa kamkoliv postavit. Můžeme namítnout, že existují i jiné priority, než je cena pracovní síly, např. rodina, vztah k rodné zemi, kultuře, náboženství, určité tradici. S tím plně souhlasíme a takové priority jsou nám, komunistům, vlastní. Ekonomická realita kapitalismu však prostřednictvím shánění obživy jedinců, jejich zaměstnání, výkonu profese, ale i vztahů mezi zaměstnanci i mimo tyto priority buď vytlačuje ze zorného pole vykořisťovaného člověka, případně je mění v další zmutované zboží, nebo je likviduje kosmopolitním pseudokulturním nánosem.

Proč buržoazní pravice imigrace přes všechnu verbální podporu volného trhu nepodporuje? Zkrátka mnozí řadoví opěvovatelé selfmademanství, poctivého vypracování se na trhu pracovních sil a bezbřehé podnikavosti v kapitalismu najednou zjišťují, že všechny tyto krásné fráze získávají v praxi hořkou příchuť. Jedna věc je plkat o svobodě podnikání, o volném trhu a jeho neviditelné ruce. Druhá věc je ale zjišťovat, že se na trhu prosazuje například muslim nebo Afričan, protože je levnější, protože se uzpůsobuje (za cenu svého zdraví) potřebám trhu. Zavleče sem svůj způsob života, změní naši kulturu. Co s tím? Kapitalismus jaksi nezajímá nějaká „kultura,“ „tradiční hodnoty“ nebo „evropská civilizace,“ zajímá jej jen vidina zisku, a pokud na těchto jevech nemůže vydělat, pokud stojí v cestě další efektivizaci a modernizaci výroby a směny, rád je zničí. Kapitalismus nepřipustí zásadní omezení pohybu kapitálu ani pracovní síly.

Dostáváme se ještě k doplňujícím informacím k druhé stránce příčin imigrace. Již jsme řekli, že onou první stránkou je nerovnoměrně rozdělené světové bohatství, nesnesitelné životní podmínky v domovských státech uprchlíků (výjimečným případem jsou v tomto ohledu uprchlíci ze Středního Východu, kteří utíkají spíše před válkami než z ekonomických důvodů, ovšem vysvětlovat vliv Západu na rozbití jejich států a vyvolání válek v této oblasti snad ani není třeba) a nutná tendence pohybu pracovní síly v imperialismu. Druhou stránkou příčin masové imigrace, která využívá pohybu pracovní síly ze zemí tzv. „třetího světa,“ je zájem evropského kapitálu zde v Evropě. Domácí kapitalisté si uvědomují, že vlna imigrantů ze zemí, kde existují minimální zkušenosti s obranou proletariátu, kde jsou odbory drasticky potlačovány, v nichž je obyvatelstvo „navyklé“ na nízký životní standard a ve kterých podmínky výkonu práce klopýtají daleko za těmi v Evropě, musí mít vliv na všechny tyto faktory v evropských státech. Za prvé je možné nahradit domácí pracovní sílu novou, levnější pracovní silou z řad uprchlíků. Za druhé tato levnější síla představuje konkurenci a ovlivňuje obecné standardy toho, co je při vykořisťování obyvatel přijatelné. Za třetí se dá předpokládat, že vykořeněná, hladem a nedostatkem hnaná vlna imigrantů bude mít velmi nízké třídní uvědomění, což ji ještě více podvrhne libovůli kapitalistů. V mnoha případech jim nebo buržoazním politikům dokonce bude vděčna, bude jim zavázána, neboť bude mít pocit, že je zachránili před likvidací či utrpením. Přitom buď zapomene, nebo ani nepomyslí na to, že to byl právě tento systém a jeho nejmocnější západní státy, kdo stovky let vykořisťuje, okupuje a rozbíjí rodné země uprchlíků.

Nová složka proletariátu nebude mít pevné vazby na své domácí druhy, bude vůči nim vystupovat jako konkurent a nebude schopna součinnosti s ním. To bude ještě více posíleno kulturními, etnickými a jinými rozdíly, které jsou stále vydatněji živeny mediální a nacionalistickou propagandou. Výsledkem bude otupená schopnost proletariátu působit jednotně a logicky i vzestup nacionalistických a šovinistických tendencí uvnitř něj (chytře zneužívaných fašistickou částí buržoazie).

Zatím se zdá, že tato hra kapitálu vychází beze zbytku, byť je to způsobeno zejména tím, že v ní nemá důstojného protihráče. Lze řadou způsobů dokázat, že imigranti skutečně neutíkají do Evropy kvůli tomu, aby parazitovali na zdejším sociálním systému. Pokud se někdo domnívá, že je zdejší sociální systém natolik vyspělý, aby se imigrantům kvůli vidině možnosti na něm „parazitovat“ vyplatilo opouštět své domovy, hromadně se přesouvat tisíce kilometrů a přitom riskovat svůj život, je na velkém omylu. Uprchlíci, chtějí-li zde přežít, musí pracovat. To je zároveň hlavní motivace kapitálu a jeho politických sluhů, proč imigraci v určité době obhajují. Další otázku, kterou bychom mohli položit těm, kteří tvrdí, že sem přistěhovalci neutíkají, aby se stali levnou pracovní silou, ale aby zde jen posedávali a využívali „sociálního systému,“ je možné formulovat takto: „Proč nová vlna imigrace přichází zrovna v době, kdy je očividně sociální stát na dlouholetém ústupu, resp. v původní podobě neexistuje ani v nejtradičnějších zemích tohoto dobového ústupu kapitálu (Švédsko)?“ Za podmínek, kdy ho kapitál v důsledku krize odbourává, kdy celá jižní část eurozóny čiší nestabilitou a hromadně se zde porušují základní sociální práva (i ta formální – garantovaná buržoazními zákony), v situaci, v níž se celý „sociální systém“ hroutí. Nebylo by tedy logické, kdyby se za takovýchto podmínek imigrace do Evropy snižovala, kdyby opravdu motivace přistěhovalců byla taková, jak jsme již zmiňovali, že podle některých (hlavně podle velké části buržoazních odpůrců imigrace) je?

Není problém dlouhodobě i krátkodobě statisticky dokázat, že jsou imigranti pro kapitalistickou ekonomiku užiteční, a že tedy existuje velmi hmatatelná (nikoliv pouze ideologická) motivace evropských vlád je přijímat (byť o tom většinou ze zištných pohnutek nehovoří). Problém je, že kapitalistická ekonomika není užitečná pro většinu obyvatel. Uvedeme zde znovu několik faktů. V roce 2013 legálně pobývalo v ČR zhruba 400 000 cizinců. Z toho jenom Vietnamců, Rusů a Ukrajinců bylo 53%. Společně s dalšími skupinami tvoří většinu cizinců na našem území, která pochází ze zemí mimo EU. V roce 2008 bylo ekonomicky aktivních 70% cizinců z těchto třetích zemí). To bylo před vypuknutím recese. O rok později to už bylo 54%. I přes toto vysoké procento nezaměstnaných se však na tehdejších úřadech práce zaregistrovalo úplné minimum. Téměř shodný byl jejich postup v případě pobírání sociálních dávek. Z této většiny cizinců na území ČR je pobírá jen něco přes tisíc osob. Zajímavé také je, že podle oficiálních statistických údajů přistěhovalectví žádným způsobem nekoreluje s výší kriminality na našem území. Dokažme si to na obecném zhodnocení konkrétních čísel. Počet cizinců přicházejících na naše území pravidelně rostl od roku 1993. Od tohoto roku poprvé poklesl příliv imigrantů a uprchlíků až r. 2008. Právě v roce vypuknutí krize. Zánik pracovních míst a nižší poptávka po pracovní síle imigraci omezila. Přesto jejich kriminalita v této době nenarůstala, naopak, klesala. Znovu zde vidíme jasnou spojitost mezi všemi složkami kapitalistického trhu a imigrací. A nepotřebujeme k tomu ani pohádky o kulturním boji nebo o snaze zničit Evropu islámem, ani báchorky o líných přistěhovalcích, co chtějí vysávat sociální systém.

ČR však nemůže být v tomto ohledu považována za typickou zemi, jelikož možnost pro cizince získat zde trvalý pobyt, azyl nebo občanství je jedna z nejnižších v Evropě. ČR je například známa svými mimořádně dlouhými lhůtami při vyřizování žádosti o azyl. V roce tuto možnost využilo jen 750 lidí, což je dvojnásobně méně než ve srovnatelně velkém Maďarsku, které navíc není zrovna známo svoji láskou k cizincům. Navíc ČR rozhodně není cílovou zemí imigrantů. Toto je třeba připomenout těm, kteří zde šíří hysterické nálady a pořvávají o „neomarxistech.“ Za prvé je režim v ČR k imigrantům velmi nedůvěřivý a nepřijímá je rád. Za druhé ani sami imigranti očividně po ČR tolik netouží, používají ji spíše jako tranzitní zemi při své cestě na Západ.

Velkou nelibost, nesouhlas a strach vyvolávají i kvóty zavedené ze strany EU za polohlasného přehlížení české protektorské vlády. Tato evropský kapitalismus zastřešující instituce je používá jako prostředek k rovnoměrnějšímu rozmístění pracovní síly v podobě imigrantů. SMKČ tyto kvóty z principu odmítá jako další z mnoha příkladů diktátu imperialistické EU. Je však směšné pozorovat politické garnitury téměř všech politických stran, které se nyní předbíhají v populistickém odporu proti kvótám, přestože mají přímý podíl na zbavování suverenity naší vlasti mimo jiné i jejím zavlečením do EU a dalších imperialistických mocenských institucí (ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09, SPO). Další strany sice vznikly později, než byl vázán chomout na hrdlo nejprve Československa, posléze ČR, ale proti členství v EU principiálně nikdy nevystupovali (Úsvit, SPD, KSČM). A třetí skupina zejména nacionalistických a fašistických stran sice členství v EU odmítá, neodmítá však členství v jiných imperialistických organizacích (NATO, MMF, WTO) a jakožto s kapitálem spřažené strany nepředkládají jediný návrh, který by z větší části ztracenou suverenitu ČR obnovil (zespolečenštění a obnova výrobních prostředků a kapitálu, jejich kontrola a správa většinou lidí apod.). Veřejnost se tímto rykem nechala strhnout. Není na tom nic překvapujícího, desítky let jí situaci nikdo z alternativních, protikapitalistických pozic nevysvětluje, neorganizuje ji, nepomáhá. Tyto činnosti vykonávají a roubují je na ekonomické násilí vládnoucího systému pouze režimní strany, média a instituce. Nedivme se proto tomu, že většina společnosti sedne na vějičku předem připravené kampaně, aniž by si všímala minulých i současných událostí, které podřízenost ČR EU dokazovaly mnohonásobně více (zejména obsazování ČR německým a dalším eurounijním kapitálem, který zde má na český trh logicky lepší přístup, tzv. antimonopolními a dalšími ekonomickými zákony, které likvidují české drobné rolníky, malovýrobce a dělníky, v případě množství zákonů, které je ČR nucena pod kuratelou EU zavádět, aniž by se někdo ptal na názor většiny společnosti, v poslední době zejména jednáním o smlouvě TTIP).

SMKČ od začátku svého vzniku prosazuje bezpodmínečné vystoupení ČR ze všech imperialistických struktur, zespolečenštění hlavních výrobních prostředků a kapitálu a jejich plánovité řízení na základě nejnovějších vědeckých objevů. Je snad třeba ještě dodat, že samotné kvóty žádné nebezpečí neznamenají, jsou nepřijatelné kvůli principu, způsobu, jakým jsou v ČR zaváděny, tím, že o nich nerozhoduje ČR sama. Na tom však není v rámci EU nic divného.

Zaměříme-li se na „cílové“ státy imigrace, zjistíme, že i zde je přistěhovalectví pro kapitalismus výhodné. Například ze zprávy o imigraci mezinárodni organizace OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) jasně vyplývá, že imigranti ve většině států patřících k tomuto společenství na daních a sociálním zabezpečení zaplatí více, než sami spotřebují. Zpráva také dokazuje, že fiskální otázky jsou ve vztahu k imigrantům téměř nepodstatné. To proto, že ať je bilance pozitivní či negativní, nejedná se téměř nikdy o položku přesahující 0,5% HDP. Jistou výjimku v tomto ohledu v posledních letech představují společně s dalšími sedmi státy Německo a Francie. V těchto zemích imigranti do národního rozpočtu přispěli méně, než z něj odčerpali. V Německu šlo v letech 2007-2009 o -1,13% HDP, ve Francii šlo o -0,52% HDP ve stejném období. V obou uvedených případech však hrálo roli i to, že v těchto státech zestárla první generace imigrantů, která začala požadovat důchody za odpracovaná léta. Navíc jsou zahraniční pracovníci většinou za své výkony hůře ohodnoceni, takže platí méně na sociálním zabezpečení. Ve Velké Británii například imigranti v letech 2000-2011 přispěli do celkového státního rozpočtu o 20 miliard liber vyšší částkou, než z něj vyčerpali. Toto číslo se týká všech imigrantů bez rozdílu oblastí, ze kterých přišli. Jejich příspěvek britskému státnímu rozpočtu je oproti rodilým Britům jednoznačně pozitivní. Faktem totiž je, že rodilí Britové vytvořili v rozpočtu za stejnou dobu schodek tvořící 616,5 miliard liber.

Co nám tato čísla říkají? Znovu rozhodně opakujeme, že v žádném případě nepovažujeme imigranty za naši spásu (za nějaký nesobecký civilizační gen, což je pouze teorie o kvalitě tvaru lebky obrácená vzhůru nohama – tedy teorie rasistická) díky svým schopnostem nebo nějakým lepším vlastnostem, než máme my, proletáři a další zbídačovaní v naší vlasti. Neupřednostňujeme ani jednu skupinu, hlásáme, že drtivá většina imigrantů i my jsme jednou skupinou, skupinou vykořisťovanou a zbídačovanou panujícími vládnoucími třídami, jejich státy a institucemi. Velký přínos přistěhovalců pro kapitalistickou ekonomiku je stejně smrtelný pro ně jako pro nás. Je vykoupen nižšími mzdami, odbouráváním sociálního systému a, zvláště pro imigranty, odevzdáním se zcela do rukou novodobých otrokářů, kteří legálně využívají lidské nouze k vlastnímu obohacení. Práce na černo, prodlužování pracovní doby, omezená možnost zakládat odbory. Vše toto se již částečně děje a čeká to nás i imigranty. Je pravda, že v dnešní době se začíná pro kapitál situace komplikovat, jelikož mnoho imigrantů z dřívější doby se stává členy odborů a svou situaci, kdy často pracovali za polovinu toho co domácí dělník, si uvědomují. To se týká zejména zemí minimálně s aktivními, byť většinou vedení zrádcovskými odbory (Francie, Německo, Belgie), ve větším počtu případů států se silnými a mocnými třídními odbory (Itálie, částečně Španělsko) či s odbory a silným antikapitalistickým hnutím (Řecko, Turecko, Portugalsko). Právě i tento jev z poslední doby je případem, kdy posilování z velké části umělých nacionálních, náboženských a jiných bariér je velkou výhodou pro kapitalismus. Dojde-li například ke stávkové akci organizované pracujícími převážně arabského původu, není pro kapitalisty obtížné označit je za muslimy, začít v médiích s propagandou ve smyslu „my je sem vzali a oni si ještě budou stěžovat na platy a podmínky, lenoši jedni!“ Pak je akce s čistě sociálním nábojem a s pozitivním potencionálem i pro domácí pracovní sílu předem zbavena podpory veřejnosti. Z velké výhody se stává pro kapitál velká obtíž. Je to něco, co nás ohrožuje, ale i spojuje.

Shrňme si na konci této části bojová hesla našich buržoazních odpůrců imigrace. Proti komu tito Konvičkové, Bartošové a Okamurové bojují? Bojují proti mase bezbranných, vystrašených a odevzdaných lidí, kteří reálně mají stejné problémy a zájmy jako my, drtivá většina evropského obyvatelstva. Proč by tito lidé chtěli v Evropě šířit politický islám nebo právo šaría? V jejich zemích jsou tyto pojmy spjaté s vládnoucími třídami nebo s náboženskými fundamentalisty vybavenými až pozoruhodně dobrým a drahým arzenálem zbraní. Jsou spjaté s Islámským státem, s magnáty z monarchických ropných diktatur Perského zálivu, se Západem podporovanými sektáři. Jsou spojené s terorem proti obyčejným lidem. Proč by se k těmto principům chtěli otáčet masy pracujících, které do Evropy utíkají za námi uvedených podmínek? Utíkají zčásti právě před tím, co současní propagandisté označují za cíl jejich pobytu u nás. Je snad podle bojovníků proti islámu „muslimská kultura“ tak silná, že v lidech zůstává navždy, za všech podmínek? Má v sobě Tomio Okamura nálady sebevražedného letce Kamikadze jen proto, že je vychován v Tokiu a je zčásti Japonec? Japonci byli před Araby považováni v rámci předsudků za sebevražedné šílence. Bude-li velká část prchajících lidi svým vyznáním muslimská, bude to znamenat, že zde budou chtít někomu řezat hlavy nebo zahalovat ženy (i když jsme ukázali, že zahalování žen má s islámskou kulturou tak málo společného, jako jejich upalování s tou křesťanskou)?

Jestliže jistá část imigrantů časem začne vykazovat tendence k výše uvedeným nebezpečím, může to znamenat jen dvě možnosti. Buď půjde o masochistické šílence, kteří budou tvrdit, že se lidský mozek v praxi neřídí racionalitou nebo pudem sebezáchovy, ale vůlí Alláhovou. Takoví šílenci však vznikají v každé společnosti, objevují se o to víc, o co sociálně nespravedlivější a dekadentnější kapitalistická (nebo jiná třídní) společnost je. Nebo se část imigrantů začne postupně otáčet k (i pro ni samotnou) zhoubným myšlenkám islámem inspirovaného mocenského teroru ze stejných nebo kvalitativně podobných příčin, které naopak vedou Evropana do náruče nacionalistů a fašistů. Muslim, který je vystaven všem uvedeným ekonomickým a sociálním problémům moderní Evropy, se logicky začne obracet k něčemu, co považuje za svou identitu, kterou se brání proti okolí (ačkoliv se o žádnou jeho identitu ve skutečnosti nejedná). Podobně jako fašisté či nacionalisté bude tendovat ke „své“ zdánlivé „kultuře“, „identitě“, „tradici“. Takoví lidé však nevznikají z mlhoviny, ve vzduchoprázdnu, kvůli jejich kultuře či do jejich těl zabudovanému genetickému kódu. Jsou výsledkem konkrétní historické reality a vznikají už dnes, pouze s jinými hesly, jiným zdůvodněním a pod odlišnou hlavičkou kultury či ideologie. Avšak se shodným nebo téměř shodným nebezpečím pro většinu lidí a planetu Zemi. Pakliže kdokoliv tvrdí (zejména velká část odpůrců imigrace – fašisté, jiní fašizoidní reprezentanti, nacionalisté, politicky dezorientovaní lidé a další představitelé stereotypů a dogmat), že příčinou takového chování je nutno hledat v „rozdílnosti kultur“, bylo by lepší, kdyby upřímně prezentoval své skutečné pohnutky: Nebezpečný názor, že příčinu patologického chování spatřují v tom, že jsou tito lidé Arabové a černoši, a proto mají určitý (“méněcenný”) typ chování v genech. Takový názor je ale hluboce nevědecký, mnohokrát vyvrácený a popřený praxí, zvrácený a především, rasistický.

Cítění v kapitalismu vykořeněných lidí pak zručně a snadno politicky využije nějaký al-Baghdadi. Faktem však je, že vůdcům ISIS nebo Boko Haram záleží na obyčejných muslimech pravě tak málo jako evropským nacionalistickým vůdcům na „nás“. Ani jedněm z nich nejde o vyřešení problémů spjatých s imigrací. V ideologické oblasti nechápou, proč k ní dochází nebo jak ji zastavit, v praktické oblasti z ní těží. V každém případě dělají velkou službu třídě kapitalistů, když rozbíjejí jednotu lidí, a odvádějí je od podstaty problému. Místo abychom bojovali za vlastní bezpečí, spravedlivější odměny za práci, možnost organizovat se na pracovišti a lepší sociální systém, hádáme se o to, kdo chodí v pátek do mešity a kdo za roh na pivo. Místo toho, abychom likvidovali ghetta, stavěli školy a nemocnice, dohadujeme se o tom, jestli někde bude nebo nebude minaret.

Rádi bychom se otevřeně a nahlas zeptali, kde byli všichni ti Konvičkové, Bartošové a Okamurové v době, kdy německý a další zahraničí kapitál ovládal naši republiku? Kde byli v době, kdy nedemokraticky rozbíjeli Československo, kdy jsme byli zavlečeni do NATO a EU, což nás vedlo ke ztrátě většiny suverenity a pádu do téměř úplné závislosti? Proč nevznikla žádná Czech Defense League v té době? Jak jsme dopustili, že jsme ekonomicky, vojensky i politicky v zajetí různých imperialistických institucí, které reálně rozhodují o našich surovinových zdrojích, strategických průmyslových odvětvích, značném počtu zákonů i velikosti armády? Pravda je taková, že různé bojovníky za „naši zem a tradice“ příliš naše skutečná suverenita a svoboda nezajímá. Na to jsou až moc propojeni s tímto režimem.

Ústřední rada SMKČ