Děkuji, pane předsedající.

Já jsem po pravdě řečeno své vystoupení ani nestačil zahájit minule, takže vás s ním seznámím s celým. Já už jsem se v prvním čtení zamýšlel nad smyslem tohoto zákona. Tento zákon je pro mě příkladem toho, že místo aby zákony určovaly jen základní rámce našeho chování, tak se z nich postupně mnohdy stávají technické manuály. Technické manuály, které se snaží za každou cenu určovat, jak se v jaké situaci má člověk chovat a omezují prostor pro svobodnou vůli občanů. Přinášejí a podněcují v naší společnosti formalismus, který má mnohdy nahrazovat skutečnou profesionalitu a možnost pružně reagovat na množství situací, které život přináší. Přinášejí nejenom formalismus, ale také umělé zvyšování kvalifikace. To ale nevede ke zvýšení solidnosti, poctivosti a té skutečné a nikoli umělé profesionality. Ta se žádným zákonem vynutit nedá. Takové zákony vedou jen ke zvyšování množství certifikátů na zdech a rozdávání umělých titulů bez skutečných znalostí. Tento přístup vede k omezování svobodné vůle občanů, k destrukci jejich vlastní zodpovědnosti a k plánovitému vytváření společnosti, že stát má být pro občany garantem všeho, vždy a všude a za osobní selhání nebo špatné rozhodnutí jednotlivce může vlastně stát, protože své občany dostatečně neochránil před nimi samými. Dochází zde k vytváření nárokové společnosti, která má nárok na to, aby stát veškeré problémy za lidi vyřešil, ale vytváří tak situaci, že stát z lidí dělá mnohdy malé děti, které musí vodit za každou cenu za ručičku.

A tento zákon, zákon o realitním zprostředkování, je podle mě příkladem takového přístupu. Zákon totiž nezajistí solidnost a profesionalitu, ale povede k omezení vstupu nových makléřů na trh a tato exkluzivita a snížení konkurence společně s novými náklady povede ke zdražení realitních služeb. A s tímto zákonem máme konkrétně tři právě tyto základní problémy: zdražení realitních služeb pro koncové spotřebitele, převádění odpovědnosti za stav nemovitosti od vlastníka prodávajícího na zprostředkovatele a snižování konkurence v realitních službách. Já se k tomu vyjádřím podrobněji.

Snižování konkurence v realitních službách - je to podle mého názoru snaha, jak jinak možná rozparcelovat a přerozdělit marže, které dneska na trhu jsou a jak ztížit vstup možná pro nové realitní makléře. O tom se hovoří i v samotném návrhu ze strany vlády, v důvodové zprávě, kde se hovoří konkrétně o tom, že počet realitních transakcí klesá a profesionální a dlouhodobě působící realitní kanceláře se musejí potýkat s konkurencí menších či nových, které se nazývají neprofesionálními. A to je podle mě jeden ze skutečných důvodů zavedení zákona - exkluzivita a omezení konkurence administrativními prostředky a zákonem. Takže nikoli skutečná ochrana spotřebitele, ale spíše ochrana trhu.

Za druhé převádění odpovědnosti z toho, kdo vlastní nemovitost, to znamená z vlastníka, z toho, kdo prodává, zná ji, na toho, kdo ten obchod zprostředkovává. A k tomu vede kouzelná formulace v návrhu, že realitní makléř měl o závadách vědět kvůli své odborné způsobilosti, jak předpokládá § 12. Ale za skryté vady nemovitosti nemá odpovídat zprostředkovatel, ale má odpovídat ten, který tu nemovitost zná a který ji prodává, který na kupní smlouvě je jako prodávající.

A za třetí k tomu zdražení realitních služeb. Jednoznačně se díky pojištění zvýší náklady na realitní služby a tím se znovu prodraží pořizování vlastnického bydlení samo o sobě.

Několikrát jsme se tady, kolegyně, kolegové, bavili o tom, jak se zdražují byty. Máme daň z nabytí nemovitosti, která zdražuje pořízení vlastního bydlení. Bude se projednávat daňový balíček ve třetím čtení, kde vláda navrhuje zvýšení návrhu na vklad do katastru a podobně, které zase zatíží kupující dalšími a dalšími náklady na pořízení vlastní nemovitosti. A toto pojištění, které si nebudou platit makléři sami o sobě. Oni to přenesou na koncové spotřebitele. Tak tento návrh předpokládá, že každoroční náklady ve výši skoro 400 milionů korun, v prvním roce navíc skoro 100 milionů korun navíc budou přeneseny na konečného spotřebitele. Otázkou je, jestli skutečně toto je ta pravá ochrana spotřebitele.

Zákon sám přináší nové nerovnosti a nespravedlnosti. Například já vidím samotnou nespravedlnost v tom, kdo se může stát jednodušeji a kdo složitěji realitním makléřem. Ten, kdo vystuduje vysokou školu obor marketing, ekonomický obor se zaměřením na marketing, se může stát rovnou makléřem podle návrhu zákona. Ten, kdo vystuduje střední školu stavebnictví, tak musí mít praxi nebo zkoušky. Já jsem položil zajímavou otázku při jednání se zástupci Ministerstva pro místní rozvoj, zda ten, kdo spravuje nemovitosti, zda správa nemovitosti bude brána jako nějaká praxe podle tohoto zákona. Odpověď zněla ano. Moje druhá otázka na zástupce ministerstva byla, jestli takovou praxí je tedy i předseda společenství vlastníků jednotek. A tam se dva zástupci Ministerstva pro místní rozvoj navzájem neshodli. Takže i na tom je vidět nerovnost, že někdo se může stát lehčeji a někdo hůře realitním makléřem.

Další nespravedlnost, kterou vidím v tomto zákoně, je v samotném pojištění. Podle samotné důvodové zprávy členové Asociace realitních kanceláří jsou všichni pojištěni, a to s limitem 500 000 Kč. A zpráva uvádí, že za dobu, kdy pojistné události realitních makléřů Asociace realitních kanceláří eviduje, nebyl zaznamenán případ, kdy by výše plnění přesáhla částku 100 000 Kč. Přesto v návrhu zákona se navrhuje minimálně 1 750 000 jako povinné pojištění makléře, přestože nebyl zaznamenán případ, kdy by výše plnění přesáhla částku 100 000 Kč. Takže z mého pohledu je třeba tato věc, která jednoznačně prodraží služby realitních makléřů, tak je to jen o dodání pocitu, že realitní makléř je pojištěn. Ale je tím skutečně spotřebitel ochráněn? Chce totiž spotřebitel to, aby byl pojištěn makléře, nebo jeho obchod? Když se podíváte na tu částku 1 750 000, tak zjistíte, že navržených 1 750 000 v Praze je skoro na jakýkoli obchod na území hlavního města Prahy vysloveně poddimenzován a není tím ochráněn ten obchod toho spotřebitele. Naopak například v Ústí nad Labem je to zase zbytečně předimenzováno a budou zase zbytečně přenášeny náklady na toho spotřebitele. Takže to je z mého pohledu další nerovnost, kterou zákon přináší.

Musím ocenit jednu věc v tom zákoně. Jedinou smysluplnou věcí a skutečnou ochranou spotřebitele je oddělení peněz klientů od provozních prostředků realitních společností. Že to ale není jednoduché, ukazuje debata například v ústavně právním výboru. Ale podle mého názoru k tomu nepotřebujeme zvláštní zákon, který bude určovat další podoby smluv a další záležitosti. Stačilo by tuto záležitost doplnit do stávajících zákonů a nepřidávat k těm dalším třiceti tisícům legislativních norem, které máme, další.

Z výše uvedených důvodů, z toho, co jsem vám řekl, dávám návrh na zamítnutí zákona ve třetím čtení.

Protože samozřejmě Sněmovna je nějakým způsobem rozložena, nějak se o tom bude hlasovat, tak se chci aspoň pokusit napravit některé věci v tom zákoně, které se mi nezdají a které jsem tady vyjmenoval. Proto přicházím se dvěma pozměňovacími návrhy.

Jeden pozměňovací návrh se týká odpovědnosti. Mně skutečně vadí, že v zákoně je napsáno, že nějaký realitní makléř o nějakých závadách měl vědět, když tu nemovitost nevlastní. Proto se snažím jedním pozměňovacím návrhem toto napravit, aby realitní makléř tomu spotřebiteli, tomu klientovi všechny informace, které plynou z veřejných seznamů, z veřejně dostupných údajů, ale aby nebyl odpovědný za skryté vady nemovitostí. Protože pokud necháme stávající formulaci v zákoně, tak se skutečně obávám množství soudních sporů, kdy se budou přehazovat odpovědnosti z jednoho na druhého, kdy bude vlastník přehazovat odpovědnost na realitního makléře a podobně. Takže to je jeden z pozměňovacích návrhů, ke kterému se potom přihlásím v podrobné rozpravě.

Druhý pozměňovací návrh se týká pojištění. Já si skutečně myslím, že není nutné, aby každý realitní makléř byl pojištěn, ale aby byl pojištěn ten obchod. Pokud tady je ta praxe, která v České republice je, že mnoho realitních makléřů funguje na franšízu a spolupracuje s nějakou zavedenou realitní kanceláří, tak není nutné, aby zároveň byla pojištěna jak ta realitní kancelář, tak i ten makléř. Tam totiž dochází k dublování nákladů na ty pojistky a zbytečně to celou záležitost prodražuje. Proto jsem připravil pozměňovací návrh, který by toto měl řešit a který říká jinými slovy, že pokud je obchod pojištěn realitní kanceláří, tak makléř sám o sobě pojistku mít nemusí. Stačí, když bude zajištěn pojištěním ten obchod.

Na základě toho jsem se setkal se zástupci Ministerstva pro místní rozvoj. Paní ministryni bych poděkoval za vstřícnost jejích lidí. My jsme o tom diskutovali a nakonec z toho vzešla ještě druhá varianta k tomuto mému návrhu, která je řekněme kompromisní mezi tím, co říkám já, to znamená, že by měl být pojištěn pouze ten obchod, a mezi tím, co říká ministerstvo, že by měl být pojištěn každý makléř. Vznikl z toho kompromisní návrh, že u těch franšízantů, u realitních makléřů, kteří pracují pro nějakou realitní kancelář, by to pojištění bylo ve výši 50 %. Beru to jako kompromisní návrh, který jsem načetl, nebo chci načíst jako variantu číslo dvě k mému pozměňovacímu návrhu.

Děkuji za pozornost.