To je ale najednou překvapení a překvapených. Realita je ještě mnohem horší. Všichni ti právníci, kteří se tehdy rozhodli pro roli trestního soudce nebo prokurátora, dobře věděli, že budou žalovat či soudit v politických procesech. A nutno dodat, že jim to vůbec nevadilo. Těmto lidem se režim nijak neprotivil, brali jej v lepším případě pragmaticky jako fakt, v horším byli jeho aktivními pretendenty. Nikdo je nenutil, aby tuto práci dělali. Stáli o ni sami.
Dnes mají věk na to, aby stanuli v nejvyšších soudcovských postech, a také se tak děje. Co s tím? Ke své práci pro komunistický režim se nikdy nehlásili, ostatně nikdo jim ji nepřipomínal. A když se prezidentem republiky stal kádrový příslušník komunistické vojenské rozvědky cvičený na dráhu rozvědčíka, zdálo se, že v těchto věcech u nás nastal fukuyamovský konec dějin. Ale ouha, nestalo se. Stačilo, aby se ozval jeden nespravedlivě odsouzený, přesně popsal, jakému bezpráví jej dotyčný soudce vystavil, a část veřejnosti se probrala.
Prezident, či spíše jeho „přátelé,“ si rychle uvědomili, že nejde jen o jednoho či dva ústavní soudce. Hlas lidu říká: co se divíme? Pavel a Fremr, to je přece svůj k svému. Pracně budovaná image velkého slušňáka na Hradě se hroutí jak domeček z karet. To, co se při prezidentské volbě podařilo s vypětím všech sil a liberálně demokratických médií zahrát do autu, jednou neuváženou nominací vyskočilo jak čertík z krabičky. A bude vyskakovat opakovaně.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLČlánek byl převzat z Profilu JUDr. Václav Musílek
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV