Česká pošta podle odpovědného ministra vnitra, který ji má pod palcem, směřuje k insolvenci. Loňská ztráta 1,5 miliardy zřejmě nebyl „úlet“, ale reflexe toho, kam tento podnik směřuje.

Jak se k tomu dostala?

Především, státní monopol začal postupně čelit konkurenci. Státní regulace se asi úplně nepovedla. A velkou ránu pro kamennou poštu znamená samozřejmě digitalizace. Přidejme opakované problémy s veřejnými zakázkami, politizaci toho, kdo bude v managementu a zřejmě ne úplně funkční Dozorčí radu, která cestě firmy po šikmé ploše asi jen přihlíží, přesně v duchu fungování státních firem. Navrch dodejme v minulosti silnou politizaci toho, kde pošta má být, a odpor k privatizaci Pošty celé nebo outsourcingu části služeb. To se totiž nezdálo jako politicky vhodná myšlenka.

Kdo věří, že problém vyřeší státem (který dovedl věci až sem) vymyšlená transformace, nechť tomu věří… Jiní budou možná spíše čekat ještě dražší, zato horší služby a další ztráty. Čas ukáže, jak to dopadne, a kolik nás váhání nad tím, zda Poštu neprodat, nebo ji nepřevést na levnější hybridní model, bude všechny stát.

Proslýchá se, že stát zvažuje, že se naše země dobere k další státní državě. A to ne zrovna malé. Dle některých je zestátnění ČEZu nebo jeho části, nejlepší léčba na naše energetické choroby, které jsme si státní politikou (spoluutvářenou vedením ČEZu) vytvořili. Pominu, že myšlenka na „léčbu zestátněním“ je od pravicové vlády opravdu podivná. Hodně podivná.

Zkusme si do mozaiky důvodů, které k existenční krizi České pošty vedly, dosadit případ „státního“ ČEZu: