Na několik měsíců, či spíše týdnů, to vypadalo, že Evropa našla v konfrontaci s tragédií na Ukrajině svou identitu a společnou řeč (a navíc k tomu došlo k obrovské renezanci transatlantického partnerství). Právě toto nám dává možnost ujmout se, i v naše vlastním zájmu, odpovídající pozice (a odpovědnosti) v dnešním velmi složitém světě. A taky méně se zabývat vnitřními, ne vždy opravdu významnými spory, a soustředit se na věci velké a důležité.

Prohlášení Viktora Orbána, že porazil „Brusel a Zelenského" (pokud není určeno toliko domácímu publiku a Maďarsko udrží dosavadní zcela jiný model jednání v Budapešti a Bruselu), naznačuje, že před Unií stojí velká zkouška, ne-li krize. Je bohužel nedobrou praxí v EU, že země s něčím nespokojené, blokují veškerá, či některá jednomyslná rozhodnutí a tím dostávají EU do krizových situací (dnes třeba Polsko toto zvažuje ve vztahu k globální daňové dohodě, kterou je třeba převést do unijního práva).

Nechci dělat rychlé a silné závěry, ale již samotné chování Viktora Orbána v Ukrajinské krizi je velmi znepokojivé. Mimochodem, člověka nemůže nenapadnout asociace, že se včera chlubil přesně tím, co je cílem Vladimíra Putina. Uvidíme, čeho dalšího se v dalších dnech, týdnech a měsících dočkáme.

Nevím, zda není čas u nás dospět k poněkud více vyváženému pohledu na jednomyslnost rozhodování v EU. U nás akcentovaná "výhodnost" tohoto principu, která stojí na tom, že i my sami můžeme něčemu zabránit má totiž protiváhu v tom, že jiná, byť jediná země může zablokovat unijní rozhodnutí, o které můžeme třeba my hodně stát. A to druhé může mnohokrát bolet mnohem víc než absence toho prvního.