Vážená paní ministryně, pane ministře, kolegyně, kolegové,

já vám v krátkosti představím pozměňovací návrh kolegy Tomáše Kohoutka, který je v systému zaevidován pod číslem 7366. Ten návrh víceméně na papíru vypadá velmi jednoduše, nicméně jde o několik zásadních změn, protože právě i v souvislosti s probíhající koronavirovou krizí je potřeba v brzké době přispět k odbřemenění účastníků soudů i exekutorů právě od té široké množiny dlouhodobě bezvýsledných exekucí. Je proto eminentní zájem na přijetí takových změn občanského soudního řádu a exekučního řádu, u nichž lze očekávat přispění ke snížení a zpomalení nárůstu celkového počtu exekucí a právě urychlit jejich přirozený úbytek.

Co se týká konkrétních změn jako takových, tak navrhujeme u § 238 občanského soudního řádu bod, který souvisí právě s původním návrhem na zavedení principu: jeden dlužník - jeden exekutor. Ten však byl ze sněmovního tisku 545 vypuštěn usnesením ústavně-právního výboru. Dále souvisel se zavedením povinné zálohy na začátku exekuce. Ta se nyní navrhuje vypustit pro její protiústavnost, a proto je na místě technickou změnou právě v § 238 zcela vypustit, když váže nepřípustnost dovolání na podmínky, které nenastanou. Ustanovení § 265, tam upravujeme způsob započítávání vymoženého plnění. To je materií práva hmotného, nikoliv procesního. Změnou způsobu započítávání úhrad až ve fázi exekučního řádu se do právních vztahů zavádí nepřípustná hmotněprávní retroaktivita. Ta je v procesním právu zakázána. Návrh zavádí nepřípustnou pravou retroaktivitu započítávání plnění, když upravuje způsob započítávání v rozporu s hmotným právem i případnými smluvními ujednáními stran o způsobu započítávání plnění. Zde je potřeba říct, že občanský soudní řád je procesní předpis, jehož úlohou je upravit postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.

Pokud jde o přípustnost možnosti dlužníka určit poskytnuté plnění na jistinu ve smyslu § 330 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, i při výkonu rozhodnutí vychází soud z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a podle níž může dlužník určit, nač má být plněno pouze za situace, kdy poskytuje věřiteli plnění s úmyslem splnit svůj dluh, nikoliv tedy při uspokojování pohledávky v exekučním řízení.

V exekučním řízení exekutor navíc vymožené plnění vždy poměrně rozděluje na své náklady a teprve po uspokojení poměrné části nákladů exekuce zbytek připadá právě na pohledávku oprávněného. V tomto ohledu je tedy návrh neproveditelný, neboť podmínky jím předvídané hodnoty nemohou nikdy nastat. Kupříkladu u zdravotního pojištění je postup vypořádání plnění následující. Dle § 15 odst. 2 zákona č. 592/1992, má-li plátce pojistného vůči zdravotní pojišťovně platný závazek, je povinen ho splácet v tomto pořadí: pokuty, přirážka k pojistnému, nejstarší nedoplatky pojistného, běžné platby pojistného a penále. Jednotlivé dlužné částky podle písmene a) až e) je plátce povinen odvádět samostatně na příslušné účty zdravotní pojišťovny. Započítávání plnění na sociální zabezpečení spravuje § 22, úpravu použití vymožených prostředků na daních pak upravuje § 175 odst. 2 daňového řádu. Úhrada daně vymožené jednotlivými způsoby vymáhání podle § 175 se použije na úhradu nedoplatků evidovaných u daného správce daně postupně podle těchto skupin. Ad a) nedoplatky na dani vymáhané daným způsobem vymáhání, ad b) nedoplatky na příslušenství daně vymáhané daným způsobem vymáhání. Z výše uvedených důvodů je třeba bod 7 zavádějící ustanovení § 265a vypustit.

Ke změně exekučního řádu a k čl. 3 k bodu 1, vypuštění bodu 23 § 30, kde bodem 23 se ruší právo exekutora odepřít provedení úkonu v případě nesložení zálohy. To může být pro soudního exekutora v mnoha ohledech likvidační. Nákladovou odpovědnost za náklady exekuce sice ze zákona nese povinný, ale není-li možné očekávat jejich vymožení nebo nemá-li před provedením exekuce exekutor prostředky na vykonání exekuce, pak musí být zajištěna spoluúčast navrhovatele exekuce oprávněného. Exekutor je soukromou osobou, podnikatelem, a prostředky na provoz exekutorského úřadu hradí ze svého majetku a nese riziko na bezvýslednost exekuce. Požadavek na složení zálohy vede oprávněného k odpovědnosti za výsledek exekuce a uvážlivému navrhování v exekučním řízení.

Pokusím se zrychlit, omlouvám se, je toho hodně, těch změn. K bodu 2, vypuštění bodu 44, tentokrát § 43b. Zde se zavádí povinná záloha na samém začátku řízení, která je odůvodněna potřebou regulovat počet podávaných exekučních návrhů. Ta regulace na samém začátku exekuce formou zálohy je v rozporu se smyslem a účelem exekučního řízení, jakož i institutu zálohy samotné. Zde je třeba upozornit na nedávný návrh Nejvyššího soudu na zrušení povinné zálohy za podání věřitelského insolvenčního návrhu pro její protiústavnost. Důvody jsou totožné jako důvody pro vypuštění povinných záloh v exekuci.

Co se týká bodu 3, vypuštění § 44 odst. 3 písm. h), tak tento bod navrhujeme vypustit právě z důvodu vypuštění očekávaného opuštění koncentrace řízení v bodě 37 a dále z důvodu, že se vypouští povinná záloha na počátku exekuce. Poučení podle § 43b je tak obsolentní. Poučení podle § 73a, § 87 odst. 5 a 6 rovněž postrádá základ, když tato ustanovení se z důvodu zrušení obligatorní zálohy na začátku exekuce stávají obsolentní.

K bodu 4, § 55 odst. 6. Z důvodu zrušení § 43 navrhujeme vypustit právě pro odkaz na neexistující ustanovení, že v souvislosti se zavedením zálohy na náklady exekuce se navrhuje změnit § 55 odst. 6 exekučního řádu, jak bylo uvedeno výše.

K bodu 5 a doplnění bodu 76, které se týká § 55 odst. 7 až 11. Zde pozměňovací návrh obsahuje nástroje jako stanovení lhůty pro zastavení exekuce, je-li bezvýsledná, povinnost oprávněného složit zálohu na pokračování exekuce, zakotvení podmínek, za nichž není důvod exekuci bez platby nebo zjištění majetku zastavit a prodloužení první lhůty pro zastavení exekuce nebo složení zálohy ze tří na šest let.

Pokud se budeme bavit o výši exekutory vymáhaných dluhů, tak ta se od roku 2016 snížila o 17 %, nápad nových řízení je dnes poloviční oproti stavu z roku 2011 a nejnižší od roku 2007. Zbývá se tedy vypořádat s problémem vysokého počtu v minulosti nakupených exekucí a předně vytvořit podmínky, aby se současné bezvýsledné exekuce odbourávaly a nehromadily, ale právě aby se současně ponechal prostor pro oprávněné vymáhání práva, neboť je to věřitel, kdo je taktéž v právu. Návrh má samozřejmě chránit poctivého věřitele, ne protežovat zájmy dlužníka. Proto je třeba nastolit mantinely, za nichž lhůty pro zastavení exekucí neběží. To platí zejména v případech, kdy exekuce sice majetek postihla, ale důvodem neskončení exekuce jsou obstrukce dlužníka nebo průtahy na straně exekutora, soudu anebo není možné pro zákonné či procesní překážky přistoupit k jejímu provedení a uspokojení věřitelů. Zde jde o případy, kdy se povinný řadu let až patologicky brání a zdržuje provedení exekuce a zpeněžení majetku řadou odvolání a jiných procesních prostředků, kdy právě exekuce je následně přerušena souběhem s dřívější exekucí, a to na tomtéž majetku, anebo není možné její provedení, protože dlužníkovi bylo zahájeno insolvenční řízení anebo postižená pohledávka povinného ještě nedospěla k platnosti.

K problematice nákladů zastavené exekuce dle § 89 exekučního řádu platí, že při zastavení exekuce hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který je zavinil. Ústavní soud opakovaně dospěl k závěru, že v případě zastavené exekuce pro nemajetnost dlužníka je třeba uplatnit právní názor o vztahu zavinění a náhrady nákladů exekuce. A konečně staré exekuce, které jsou hrazeny. Obecně zde platí, že účelem exekuce je vymožení pohledávky oprávněného. Pokud se exekuci daří vymáhat, pak tu není důvod ji zastavovat pro neúčelnost. Neúčelná by se stala teprve tehdy, kdyby se její další vedení ukázalo neúspěšným po dobu šesti let počítaných od účinnosti zákona nebo vyznačení doložky provedení exekuce, nastalo-li později.