Odešla nám letitá kamarádka, vynikající novinářka, politická analytička, cestovatelka, milovnice Středního východu, dobrého vína a party přátel pravidelných čtvrtečních setkání ve vinohradské vinárně U Zlatého hroznu. V pondělí 6. dubna ve svých 55 letech zemřela Tereza Spencerová, zřejmě na srdeční slabost. Jedna z našich nejlepších novinářek, která se svému novinářského poslání zcela oddala. Svého času působila v Egyptě, ale častokrát zalétávala i do syrského Damašku, kde se mimo jiné setkala i s Bašarem Asadem, se kterým pořídila před pěti lety zcela unikátní rozhovor. Orientem byla doslova umanutá a nejraději by tam žila, kdyby neměla závazky tady u nás doma. Milovala tamní restauračky, lidi, hudbu, náladu, historii i kouření šíši a klábosení v čajovnách a kavárnách s domorodci. Často nám poutavě o těchto místech vyprávěla a Orient se stal středobodem jejího života. Psala o bojích v Sýrii s velkými podrobnostmi, psala i o životě v Egyptě, Libanonu a celém okolí. Kromě svého mnohaletého angažmá v ČTK pracovala i v Literárních novinách, psala do Parlamentních listů a proslulé byly zejména její Ranní kávičky. Poslední roky byla spojena s TV PRIMA, na jejímž portálu s neúnavnou pravidelností publikovala ty své hojně čtené „Ranní kávičky“. Byly naprosto výjimečným novinářským útvarem, bez jehož přečtení statisíce lidí nemohlo začít den. Bylo ohromné umění na dvou stránkách podávat denně to nejdůležitější z celého světa.

Tereza bude chybět nejen nám, spolustolovníkům ve vinárně, kde jsme vždy měli rezervován stůl a diskutovali jsme všemožná, hlavně politická, ale i jiná témata. Bude chybět všem čtenářům jejích blogů, uveřejňovaných rozhovorů, komentářů a samozřejmě i milovníkům zvířátek, kterým denně věnovala snímek pro pobavení. Sama také milovala zvířátka. Ve své garsonce žila dohromady s bílou fenkou Chelsea a kocourkem zvaným Prcek. Neuměla si bez nich život vůbec představit. Tereza žila plným životem nejen prací, ale milovala též svého syna s rodinou a dvěma malými vnoučaty. Milovala dobré cigaretky, dobré veltlínské víno a celou tu naši partu u stolu. Scházeli jsme se tam řadu let a byli jsme jedna velká čtvrteční vinárenská rodina. Terezka byla naším středobodem, všichni jsme ji měli rádi pro její výjimečnost a bez ní to již nikdy nebude to pravé.

Zprávou o jejím odchodu do novinářského nebe jsme zdrceni a je nám všem líto, že taková osobnost odešla tak předčasně. Byla naší součástí a naší součástí zůstane i do budoucna. V uších nám bude neustále znít její smích, roztomilé i vážné úvahy o životě a to její – ten veltlín bude opravdu již tím posledním v životě, při každém odchodu z vinárny.

Zapalujeme svíčky, připíjíme veltlín a vzpomínáme na Terezu Spencerovou.

“Tož tak.“ jak vždy končila své denní ranní zpravodajství.

Převzato z profilu politika