S blížícím se státním svátkem se vláda rozhodla, navrhnout prezidentu republiky jmenování vybraných vojáků a příslušníků bezpečnostních sborů do generálských hodností a některé stávající generály povýšit. To není nic neobvyklého a je to již v podstatě tradice. Se znalostí stavu, zejména Policie ČR a jejich jednotlivých služeb, nebudu toto rozhodnutí ani výběr nominovaných komentovat. Ono mi to stejně ani nepřísluší. Myslet své si o tom však mohu. Ani nevím proč, ale v této souvislosti se mi vybavil jeden z dílů pohádkového seriálu Arabela s názvem „Příliš mnoho generálů“. Asi to bude i tím, že se o bezpečnost zajímám více jak 30 let. Mohu tak konstatovat, že od vzniku Československé republiky do jejího zániku v roce 1993, tedy za těch necelých 75 let, nebylo u policie a hasičů dohromady tolik generálů kolik jich máme dnes jen v činné službě. A to nepočítám nejméně další desítku těch, kteří aktivní službu již opustili. Za počet stužek a různých odznaků na jejich uniformách by se nemuseli stydět ani veteráni z 2 světové války, ale ty jich obvykle nemají ani polovinu.

Já po necelém čtvrtstoletí v uniformě však vedle těch desítek salonních generálů vidím ty tisíce příslušníků, kteří ve dne i v noci, o svátcích, v zimě i úmorném vedru skutečně slouží své zemi, svým spoluobčanům. Ty policisty a hasiče, kteří si mi stěžují na nedostatek a nekvalitu výstrojních součástek, chybějící balistickou ochranu a na to, že jim zaměstnavatel nedá ani dnes již běžný benefit, jakým je obyčejná stravenka nebo na stále se navyšující administrativní zátěž. To, že slouží své vlasti za mrzký peníz, není potřeba ani zmiňovat a ani to, že jsou v případě potřeby ke splnění služebního úkolu připraveni nasadit i vlastní život. A bohužel, mrtvých příslušníků, tedy policistů a hasičů, máme za 25 let existence samostatné České republiky mnohonásobně více než vojáků, kteří zemřeli v zahraničních misích nebo při vojenské přípravě na ně. Padlí vojáci jsou vnímáni a prohlašováni za hrdiny, in memoriam povyšováni a o pozůstalé je postaráno tak, jak by si to zasloužil každý, kdo pro vlast obětuje to nejcennější co má, tedy svůj život. Společně se svými odbornými poradci už několik let usilujeme o přiblížení se armádě, ale zatím marně. Příslušníci zůstávají na okraji zájmu státu i politiků. V případě úmrtí ve službě nelze příslušníka in memoriam povýšit a ještě před rokem mezi sebou příslušníci vypisovali sbírky na materiální zabezpečení rodiny a pozůstalých. O statutu veterána a tím i zajištění nějakého udržení si kontaktu s bezpečnostním sborem, si i přes již zpracovaný věcný návrh zákona mohou nechat zase jen zdát. Nový ministr vnitra Jan Hamáček tomu vystavil stopku. O věcném návrhu zákona o aktivních zálohách příslušníků bezpečnostních také zatím nechce komunikovat, ač se tváří, že jej to zajímá.

Suma sumárum, na jedné straně slušivé uniformy šité přímo na míru, okrasné šňůry, velké zlaté lipové ratolesti, hvězdy přes celé výložky a u pasu nezbytný mečík. A na straně druhé alarmující nedostatek skoro všeho, lidskými zdroji počínaje a materiálem konče. Každodenní službu v seriálu Četnické humoresky velmi výstižně popsal vrchní strážmistr Arazím, kdy v rozhovor se svým velitelem vyčetl vše, co četníka trápí a konstatoval, že to policejní poslaní je někdy k pos****. Od té doby se toho bohužel moc nezměnilo. I dnešní služba je pot, krev a vyplazený jazyk, aby to vypadalo, že to funguje a ti nahoře mohli být povyšováni a oceňováni. Všem povýšeným a nově jmenovaným generálům přeji klidnou oslavu a myslete i na ty dole, kteří vám k tomu svoji poctivou prací dopomohli.

(převzato z Profilu)