Připomínáme si sedmdesáté výročí popravy československé političky Milady Horákové. Na smrt ji poslala zkorumpovaná vraždící  justice totalitního komunistického režimu. Milada Horáková se stala  symbolem a já se obávám, že žijeme v době, která v symbolech přestává  vidět skutečné každodenní významy.

Dlouho jsem se zamýšlel, co osobnost Milady Horákové, a především  její postoj tváří v tvář zvrácenému bezpráví, pro mě osobně znamená.  Když se dívám po dění posledních dní, připadá mi, že se Milada Horáková  stala rekvizitou v emotivních bojích, které mezi sebou svádějí různé  názorové skupiny. Přijde mi to k její památce vlastně neuctivé. Horáková  tak, jak ji vnímám, nebyla člověkem, který by uvažoval v abstraktních  kategoriích a neuchopitelných tezích.

Jejím odkazem je pro mě přímost a odvaha stavět se k událostem čelem.  Nepodléhat tlaku okolností. Neustupovat společenské poptávce, ať už se  tváří sebevíc bohulibě. Pro Miladu Horákovou měly věci svůj skutečný  význam. Odmítala relativizování. Abych parafrázoval morální skrčeninu,  která bohužel vykonává úřad hlavy státu: Byla statečná v době, kdy  odměnou za statečnost bylo zavržení, beznaděj, mučení a smrt.

Sedmdesát let po popravě Milady Horákové žijeme v době, kdy říkat  pravdu opět vyžaduje statečnost. Nehrozí za ni věznění a šibenice,  přesto kolem sebe stále častěji vidím, jak jsou lidé, kteří označují  věci pravými jmény, vláčeni špínou, pomlouváni a šikanováni. Nejrůznější  symboly a modly jsou najednou důležitější než trvalé hodnoty jako čest,  odvaha, právo a spravedlnost.